Položili jsme hlavním organizátorům a kurátorům výstavy stejnou otázku: Co pro vás znamená "druhý pohled" v současném výtvarném umění a pro tuto výstavu zvlášť?

Oliver Kielmayer, kurátor projektu č. 10 - Jsme umělci:

Myslím, že uplatnit druhý pohled, podívat se dvakrát, pohlížet na věci znovu a znovu, je základní kvalitou estetického diskursu. Ten je založen na vnímání, jež chce věci pojmenovat, ale nemůže, protože překračuje kognitivní poznání. Vnímání a interpretace umění jsou vždy nejisté, neboť jsou založeny na výsostně subjektivním zážitku. V tom spočívá fundamentální a kritická kvalita, neboť tato perspektiva - totiž že divák je v konfrontaci s uměním nutně pasivní - může být také chápaná aktivně jako obecný přístup ke světu. Až příliš často považujeme věci za samozřejmé a nedíváme se na ně, ani o nich už víc nepřemýšlíme, místo abychom si položili otázku, jestli v nich nejsou skryty zajímavé aspekty.

V souvislosti se situací na současné umělecké scéně chápu tento název jako znamení obratu, ke kterému začalo docházet už v devadesátých letech 20. století, kdy dvě nejvýznamnější události současného uměleckého kalendáře, benátské Bienále a kasselská Documenta, začaly představovat autory z dříve opomíjených zemí a světadílů (Čína, Afrika či v poslední době východoevropské státy; dále bude pravděpodobně následovat Jižní Amerika). Domnívám se, že zájem o tyto země ze začátku vyplýval jednak z jejich exotičnosti, ale i z nudy ze saturovaného umění bezpečné západní zóny; především umění devadesátých let 20. století tíhlo silně k dekorativnosti, formalismu a povrchnosti. Kontakt s umělci z "nových" zemí najednou nečekaně představil společnosti s existenciálními problémy. Zájem (ke konci velice dekadentní) o autentičnost a realita hýčkané a soběstačné umělecké komunity uvítaly mnohé nové umělce a začalo se hovořit o nové mánii "mezikulturní výměny". Myslím si, že to již skončilo. Za prvé proto, že při dalším pohledu se ukázalo, že umění není příliš vhodným nástrojem k mezikulturní komunikaci, neboť sdílené hodnoty musí nejprve existovat anebo být definovány, aby mohly být zpochybněny. Za druhé proto, že "cizí" umělci, na počátku euforie oslavovaní jako úsvit nového umění, jsou mezitím hodnoceni podle stejných měřítek jako všichni ostatní a stali se součástí hry, jejíž pravidla se ani trochu nezměnila. Podíváme-li se na posledních deset let vývoje současného umění, nabízejí se vlastně dva "druhé pohledy": jednak že důležitým objevem nebylo jen (znovu)objevení krásy narativních a dokumentujících struktur v umění, ale také to, že v opomíjených zemích žijí lidé, kteří mají stejnou představu estetického diskursu. Zjištění, že v rozličných kulturách na celém světě lidé objevují jedinečné a drahocenné hodnoty estetické komunikace, je naprosto úžasné. Pro globální umělecký svět však bylo dokumentování různých lidí, příběhů, přesvědčení a společností skvělou a potřebnou infuzí. Jenže tato euforie už pominula. Na jedné straně bychom na to měli pohlížet pozitivně, protože dnes se umělecká kritéria stávají důležitějšími než opětovný módní zájem o některou zemi. Na druhé straně je to součástí rezignace na skutečnost, že umění - opět - nezmění svět.

Milan Knížák, ředitel Národní galerie:

Druhý pohled je jedním z označení, která můžeme použít, když chceme vystihnout změnu, kterou si člověk způsobil civilizačními faktory a která právě dnes, v době, kterou označujeme jako postmoderní, je již lépe viditelná, lépe postižitelná, a tím pádem v ní lze vystopovat určité trendy až zákonitosti. Právě začínající 21. století se podle řady předpovědí stane dobou příklonu k duchovnosti. Má dojít k ještě většímu rozvoji vědy, ne však ve smyslu převratných objevů, spíše ve smyslu precizace, miniaturizace a samozřejmě ekologizace. Možná, že nám budoucnost přinese nějaký obecný příklon k řádu, nebo alespoň k jeho hledání, a že lidstvo ve své většině přijme nějaká omezení, která dnes ještě vnímáme jako totalitní. Éra, která přichází, se začíná označovat jako postdemokratická, z čehož lze vyrozumět, že demokracie, nebo alespoň některé její principy, jsou chápány jako přežilé, vyčpělé a nefungující. Vlivy výše zmíněných faktorů (které jsem takto zkratkovitě nastínil) formují důvod vzniku a následně i formu uměleckých děl. Naše bienále chce alespoň část této vznikající mapy současných pocitů prezentovat tak, aby mohly vystoupit na povrch některé obecnější rysy.

Tomáš Vlček, hlavní kurátor Mezinárodního bienále současného umění:

Druhý pohled jako téma Mezinárodního bienále současného umění pro mne znamená především odlišnost od trendů současné kultury, které se podílejí na zploštění a úpadku tvůrčích hodnot lidského života post-moderní doby. Umění a kultura se dostávají do složité situace tím, že se účastní v daleko větší míře, než tomu bylo kdykoliv dřív, na stírání rozdílů tvůrčího myšlení daných odlišnými způsoby života v různých místech světa. Proces globalizace obrací motivy, možnosti a významy umění. Moderní civilizace založená na soutěži posvětila úspěch okamžiku na arbitra smyslu existence. Moderní umění bylo pro svou schopnost předvídat vmanipulováno do pozice avantgardy, stalo se jejím synonymem, ať už jeho smysl jakkoliv přesahoval kritéria času, generace, politického nebo hospodářského úspěchu. Dějiny umění jako nově osamostatněná společensko-vědná disciplína založená na historicitě posvětily myšlenky o vývojové posloupnosti stylů a představu o klíčové roli nových tvůrčích objevů v procesu tvůrčího myšlení na obecně platné kritérium tvorby. Tyto představy pak umožnily publiku, publicistice a trhu s uměním vklínit představu umění do schémat společenských priorit a přizpůsobovat jej kultuře podléhající tlakům mediální manipulace s lidským vědomím a poznáním.

Druhý pohled znamená odmítnutí praktik založených na jednostrannostech účelového chápání umění z pozic ideologií a estetik podílejících se na mediálních manipulacích se současnou uměleckou tvorbou. Druhý pohled reaguje na zásadní změny v kultuře doby globalizace, odmítá konvence utvářené podle nálepek generačních, žánrových, stylových, národnostních a jiných schémat, modelů a vzorů. Druhý pohled reaguje na nepřiměřenost představ o identitě jako o něčem, co je dané a pevné, otázku identity otevírá jako proces hledání a ověřování možností svobodné tvorby v prostředí unifikace kulturních projevů doby globalizace. Posuny, interference, transformace vizí a zkušeností procházejících napříč generacemi, teritorii, školami a trhy nacházejí v uměleckých projevech zastoupených na tomto Mezinárodním bienále současného umění Národní galerie v Praze příležitost oslovit současného diváka.

Druhý pohled dává příležitost, aby se bez omezení zúženého globálního diskursu projevily tvůrčí představy, které pro svou jinakost ztrácejí příležitosti uplatnit se na řadě dalších přehlídek současného umění pořádaných dnes v řadě světových metropolí.