Na rozdíl od mnoha jiných západních skupin Die Toten Hosen vystupovali v zemích východního bloku ještě před rokem 1989. Čím to?

Východ pro nás představoval obrovské, exotické, panenské teritorium s velmi dobře organizovaným undergroundem, který jsme my ze Západu vůbec neznali. Punkové hnutí tam žilo úplně jinak. A to nás velmi zajímalo. Přijeli jsme ze Západu, byli jsme hubatí a příležitostně jsme se o víkendech prali s policií. Ale jinak si toho bylo možné v demokracii dovolit hodně, aniž by člověk skončil v base. Ale každý, kdo se na Východě oblíkl jako punker, riskoval vyhazov z práce a zákaz cestování. Když jsme se vrátili do Düsseldorfu, často nás napadlo: tady to je jenom takový punkrock light.

Necítili jste při cestách za železnou oponu mráz v zádech?

Ta chuť po dobrodružství byla často hodně veliká. Hráli jsme ve sklepech východoberlínských kostelů na koncertech, které byly maskovány jako bohoslužby. Věděli jsme, že když nás zavřou, bude z toho politická aféra. Takže by nás spíš z každé země vyhostili, něž aby si kvůli nám spálili prsty.

Jak vzpomínáte na koncert vaší skupiny v Plzni na Festivalu Olofa Palmeho v roce 1987?

Na to nikdy nezapomeneme. Tehdy se v Plzni konal mírový festival, na kterém jsme kromě jiných skupin vystoupili také my a Einstürzende Neubauten. Po vystoupení si k nám do šatny přišla popovídat spousta fanoušků z NDR. Najednou jsme zjistili, že je potom odvádějí tajní policisté. Takže jsme vyběhli před dveře a strašně se s nimi poprali. Neměli jsme samozřejmě žádnou šanci a k autobusu nás hnali uličkou a řezali. Potom nás policejní konvoj doprovodil až na hranice. Vztekem a rozčílením jsem brečel.

Už v roce 1986 zpívali Die Toten Hosen v Písničce Disco in Moskau (Disco v Moskvě) o konci komunismu v Sovětském svazu. Bylo to vizionářství, nebo náhoda?

Disco in Moskau existovalo už dřív jako anglická písnička, ale s úplně jiným textem. Od nás pochází také verš "Konec je blízko, pro Lenina a Marxe". To, že džínová kultura Východ porazí, už v roce 1986 nebyla žádná velká vize. Takhle to přece bylo: Lidi si posílali nahrávky, největším hitem byly džíny ze Západu. Šlo spočítat, že touha po těchto věcech rozloží morálku Rudé armády.

Michail Gorbačov na tom neměl podíl?

Ale ano, naprostý. Gorbačova považuju za hrdinu. Měl jsem jednou štěstí ho potkat. Má neuvěřitelné charizma. Myslím, že jen díky němu nedal nikdo na konci NDR rozkaz ke střelbě. Jsem si jistý, že mnoho zastánců tvrdé linie by tenkrát lidi nechalo postřílet.

Jak jste prožil převrat v roce 1989?

Těch deset dní po pádu zdi bylo v Berlíně možná úplně nejkrásnějších. Nebyla cítit žádná nedůvěra. Od toho okamžiku to ale šlo s náladou s kopce a dnes je ten stav nedůvěrou ovlivněn. Mnoho lidí na Západě neví, co se odehrává v mnohých městech na Východě. Mnohdy tam panuje reálná padesátiprocentní nezaměstnanost. Dlouho se například věřilo, že by z Lipska mohl vyrůst nový středoevropský uzel, nová křižovatka. Pak se to ukázalo jako nesmysl, nestalo se to ani z Polska. Firmy míří tam, kde je ještě levněji. Evropa se ocitla na tenkém ledě a existuje nebezpečí, že se všechno rozpadne. To by byla škoda, protože tohle je velká šance.

Měli by se umělci dnes angažovat více než jiní lidé?

Každý, kdo má co říct, by to měl říct. Často mi přijde líto, že lidé, kteří jsou známí na veřejnosti, svůj názor ukrývají ze strachu před možnými chybami. Existují ale věci, které jsou tak jasné, že si člověk může být jistý. Live 8 pro mě každopádně nepředstavuje nic víc než zdravý lidský rozum, a rozhodně to není nic zvláštního.

Celý rozhovor otisklo pondělní Právo