Po nepřesvědčivých nahrávkách v duchu fusion se vrátil v plné síle. Pochopil totiž, že jeho citu pro melodii vyhovují více akustické nástroje než elektrický jazz. To však neznamená, že by ulpíval v minulosti nebo se držel jen jedné osvědčené polohy.

Hned úvodní Sacajewea ukazuje, kterak umí Shorter kompozici vygradovat a jak si dokáže pohrát s nezvyklými harmonickými změnami. V Angole je zase patrné, že si dobře i rozumí s africkými rytmy. Jeden z vrcholů představují Bachianas Brasileiras No. 5, v jejichž pojetí Shorter uplatnil nejen latinské rytmy a svůj mimořádný cit pro lyriku, ale i aranžérskou nápaditost, když hlavní melodii svěřil cellu. Vliv cool jazzu libujícího si v rafinovaných aranžmá je patrný i v lyrickém bohatě zaranžovaném Vendiendo Alegría.

 Přestože Shorterovi jsou vlastní skladby postavené na melodii, kde může uplatnit svůj krásný tón, jako je Serenata, na desku zařadil i experimentálně laděný expresivní duet s bubeníkem Brainem Bladem Interlude nebo Orbits, kde hraje a na tenor nezvykle drsným silovým způsobem.

K mimořádné působivosti vyzrálého a rozhodně ne jen bilančního alba přispívají také muzikanti, mezi nimiž najdeme basistu Johna Patitucciho, pianistu Brada Mehldaua a percussionistu Alexe Acuňu