S bratrem vystupoval na pražských Divadelních poutích s rakvičkovým divadlem, v letech 1996-1997 se podíleli na mezinárodním projektu Bouda/La Baraque. V roce 2000 uvedli v rámci akce Praha - evropské město kultury představení Nachové plachty na říční lodi Tajemství.

Petr se představil v hlavních rolích několika českých filmů: Vojtěch, řečený sirotek (1989) a Akumulátor I (1994), objevil se v Mazaném Filipovi (2003) a ve snímku Vaterland - lovecký deník, vytvořil jednu z hlavních rolí v hořké komedii Jana Hřebejka Horem pádem (2004).

V těchto dnech se na lodi Tajemství v Praze na Vltavě odehrává Námořní festival - vždy jen na jeden večer připravil některý český divadelní soubor jedno představení. Do divadla Alfred ve dvoře chystají prázdninovou inscenaci Léto u moře? Na řece a ve dvoře! (10.-17. července) a na Letní filmovou školu do Uherského Hradišti koncem července přijedou se svými francouzskými přáteli s novým projektem La Baraque/Bouda.

Vedle rolí v celovečerních filmech, jako byl například Akumulátor I, Vaterland nebo Horem pádem, vás veřejnost zná z divadelní inscenace Nachové plachty, kterou už třetí rok hrajete s bratrem Matějem a souborem Divadla bratří Formanů většinou na lodi na Vltavě. Jak vznikla tahle myšlenka,  že hrajete o moři zrovna na Vltavě a v zemi, kde si sami děláme ze sebe legraci, že volně, svobodně myslet a snít neumíme...

Samozřejmě všichni trpíme tím, že jsme vnitrozemský stát. Ta hra je ale o snu v nás, kteří žijeme v zemi bez moře. O tom, že když se jej dotkneme, můžeme začít o něm snít, jako o něm údajně snil Alexander Grin. My si na lodi vytváříme svůj svět mořských dálek a přístavů pomocí ruchů, dekorací a obrazů. Nechali jsme si nahrát od kamaráda z Bretaně spoustu zvuků: máme šelest větru, hlas vln, tříštění vody o skály, křik racků i přesýpání písku.

Nesnil jste takhle podobně v dětství o dálkách a cestách za otcem, který žil v Americe a natáčel tam slavné filmy, zatímco vaše máma Věra Křesadlová, bratr Matěj a vy jste byli v Praze? Ve snímku Horem pádem hrajete emigranta, který se po letech vrací za rodinou. Neříkal jste si při natáčení, že tak se to mohlo stát i vám?

Já jsem tohle takovým způsobem snad ani neprožíval. Táta taky odešel, když nám s bráchou byly čtyři roky. Měli jsme navíc tu výhodu, že jsme se narodili jako dvojčata a vyrůstali stále spolu. Stali jsme se sami sobě partnery, což nám vydrželo dodneška. Chci říct, že my jsme nežili s pocitem, že by nám táta chyběl nebo že bychom o něm a o zemi, kde je, fantazírovali. Ani si neuvědomuju, že bych třeba snil o tom, přestěhovat se za ním do Ameriky. Po nějaké době od osmašedesátého jsme k němu mohli pravidelně jezdit, nikdy sice nepustili celou rodinu, ale buď s dědou, nebo potom sami jsme mohli vycestovat.

Pamatuji si, to nám mohlo být čtrnáct patnáct, že nás táta vzal do New Yorku. Vylezli jsme z taxíku na tý jedný z největších a nejrušnějších ulic, kolem se tyčily obrovský baráky, obchody, zkrátka život tam kmital. Byli jsme z toho celý vykulený a táta povídá: Takhle jsem před lety úplně stejně vystoupil z taxíku a hned jsem věděl, že tohle je město, ve kterým chci žít. A my jsem na to koukali jak blázni, protože to poslední, co jsem si v tu chvíli v duchu přál alespoň já, bylo žít v takovým blázinci.

V knize Všichni ti bystří mladí muži a ženy: osobní historie českého filmu popisuje Josef Škvorecký historku, jak vás vaše maminka Věra Křesadlová po vstupu okupačních vojsk v srpnu 1968 vzala, naložila do auta a odvezla do Paříže. Pamatujete si to?

Ze samotné cesty mám jen vzpomínku, jak jsme se krčili vzadu za předníma sedačkama a cesta nám připadala hrozně dlouhá. Nikdy předtím jsme takhle daleko nejeli a najednou jsme nechápali, proč musíme celej den trávit v autě na cestě do Paříže. Ovšem ve Francii jsme zůstali jeden nebo dva měsíce.

Pamatuju se, že to bylo hrozně těžký, neuměli jsme s bráchou řeč a děti ve školce nás mezi sebe nevzaly, zůstali jsme pro ně cizí a nebylo to vůbec příjemný se s nimi potkávat. Zažívali jsme tam okamžiky strachu a tahle brzká zkušenost ve mně zůstala někde hluboko navždycky uschovaná.

Nakonec jsme se ale vrátili zpět, máma tady měla rodiče, navíc v tu chvíli nebylo z Francie jasné, jak to celé dopadne. Jenže - zavřeli hranice a my jsme zůstali v Praze, zatímco táta byl venku.

Mělo nějaký vliv na to, že jste se rozhodl jít k divadlu, třeba to, že jste už jako dítě hrál ve filmu, konkrétně s bráchou v trilogii o Homolkových?

To s tím vůbec nesouviselo. Nedalo se mluvit o nějakým zamilování se do filmu nebo do herectví. My jsme jen s bráchou chodili blbnout jednomu kamarádovi našeho táty, panu Papouškovi, do filmu. Paní Růžičková, Franta Husák, pan Šebánek, paní Motlová a Jirka Hrzán, to byli naši velcí kamarádi, kteří se nám věnovali. Jinak jsme se necítili vůbec jako herci ani jsme tomu všemu příliš nerozuměli. Oni nás jen vždycky nějak navedli a přivedli před kameru.

Teprve později člověk doroste do věku, kdy si uvědomuje, co to je herectví, zažívá pocity studu, začne víc přemýšlet a uvědomovat si sám sebe.

Jak vznikla společná vášeň vás a vašeho bratra pro divadlo? On vystudoval UMPRUM, vy loutkařinu.

Jednou jsme byli v létě u táty v Americe, on zrovna točil, a tak jsme kolovali po jeho kamarádech, kteří si nás předávali.

Blízko něj bydlel Jiří Sehnal, tedy on se dnes jmenuje Jetro Spenser McIntosh. Od té doby, co získal americké občanství, se mu nesmí říkat Jirko. Tenkrát maloval nádherné naivní obrazy, měl tam postavenej domeček, dal nám poprvé barvy, štětce a paletu do ruky a poslal nás malovat. Potom jsme ještě malovali dokonce v Londýně u malířů Jana a Lídy Brichtovic -mimochodem s jejich dcerou Editou jsem se potom sešel při natáčení Akumulátoru. Pan Brichta nám poskytl vlastní ateliér, když jsme byli jednou v Anglii s tátou. Bráchovi to na rozdíl ode mě vydrželo, chodil do nějakých lidušek.

Spolu jsme ale dělali ještě spoustu dalších věcí, například natáčeli animovaný filmečky. Brácha šel na UMPRUM, hlásil se na animovaný film k panu Jágrovi, ale dostal se až napodruhé nebo napotřetí, ten rok mezitím nastoupil do práce v Krátkém filmu. Já jsem naopak poznal v době, kdy jsem končil gympl, Ctibora Turbu, který měl slavné divadlo Alfréd. Byl to zároveň kamarád Honzy Kratochvíla, našeho otčíma a táty našeho dalšího bratra Radima. Chodil jsem se za Ctiborem koukat, jak cvičí se studenty, a docela mě to lákalo. Dělal jsem sportovní školu, a jak říkal Ctibor, raději jsem skočil tři salta, než abych něco složitě vysvětloval. Říkal jsem si, že pantomima by se mi líbila. Ale on na to, abych zkusil loutkárnu.

Nic jsem o tom nevěděl, ale přihlášku jsem si podal, připravil jsem nějakou blbost na přijímačky a šel jsem. A oni mě přijali. Teda prošlo to až po odvolání k ministrovi školství, kde se za mě přimluvil - jak jsem se později dozvěděl - jeden starý tátův kamarád. Ale nastoupil jsem na DAMU. V létě jsme se potom s bráchou vždycky potkávali na Střeleckém ostrově, hráli jsme divadlo na pouti. Dělali jsme maňásková vystoupení naší Rakvičkárny, později jsme hráli s Evičkou Holubovou a Vaškem Koubkem Rodiny Váňovy. Já jsem mezitím směřoval k režii a brácha nakreslil všechny dekorace a obrázky. Tak to máme rozdělené i dnes v našem souboru.

Byli jste v kontaktu s dobovými proudy, sledovali jste například undergroundovou muziku? Ovlivnil vás někdo?

My jsme vždycky stáli trochu mimo. Jako děti jsme například nikdy nehráli amatérské divadlo. Vlítl jsem rovnou do školy a najednou jsem tam potkal spoustu lidí, kteří už toho měli hodně za sebou. Objevil jsem si sice velký a úžasný svět loutkového divadla, ale zároveň jsem si uvědomil, že se nikdy nestanu jeho oficiálním členem.

Společenství loutkářů má své kořeny a lidi, kteří o ně pečujou. Já s bráchou jsme spíše vždy byli takovými kočovníky, kteří se snad dotýkají i jiných žánrů. Nakonec i opera Kráska a zvíře, kterou jsme nastudovali v Národním divadle, byla pro mě spíše takovým velkolepým loutkovým tyjátrem. Jen jsme se pokusili přenést princip, který jsme si ověřili na malém prostoru, do velkého sálu. Dekorace byla rovnocennou součástí divadelního obrazu. Mezi loutkáři mám samozřejmě své idoly, kterých si vážím a kteří mě ovlivnili. Jinak jsem ale spíše takový intuitivní praktik než teoretik.

Co je pro vás divadlo, když hrajete v cihelně, na lodi nebo pod stanem?

Divadlo je všechno, na co se lidi koukaj a co je pro ně vytvořený. Nezáleží, v jakém prostředí se odehrává. Často s prostorem divadla mnozí divadelníci vůbec nepočítají, hrají svůj kus všude stejně, ačkoli právě prostředí je jedním z prvků, které ovlivňují diváka a nakonec i samotné herce. Nemůžete se chovat stejně na lodi jako v kamenném divadle, nebo můžete, ale potom je škoda, že neberete v potaz všechny možnosti, jaké vám ten který prostor nabízí.

My hrajeme Nachové plachty na lodi i pod stanem a ta představení se hodně liší. To pod stanem je víc divadelnější. V každém můžete najít jinou magii místa a to je pro nás a pro naše divadlo ta nejdůležitější věc. Můžete vytvořit i něco z ničeho, pokud na to máte prostor. Naše divadlo asi předává lidem nejvíce emoce.

V opeře Kráska a zvíře dokonce necháte sežrat ředitele Národního divadla.

To byl takovej nápad... Chtěli jsme vymyslet něco navíc, co bychom zahráli, abychom nemuseli mít přestávku. Nemám moc rád, když diváci vyrazí úprkem k baru a popíjejí a přitom si povídají o něčem úplně jiném než o tom divadle, které viděli. Mně se líbí, když odehrajeme představení vcelku a potom si každý může jít, kam se mu zlíbí. Ale druhá věc je jít za Dvořákem a říct mu, že po něm chceme, aby se nechal o přestávce sežrat zvířetem, protože nechceme vypustit diváky ze sálu. Čekali jsme tam v jeho kanceláři, co bude, jestli nedostaneme náhodou pár facek. Ale on to vzal.

Jaká je vaše Kráska a zvíře?

My jsme museli převzít libreto Jeana Cocteaua a hudbu, kterou k tomuto němému filmu složil Phillip Glass. Nesměli jsme škrtnout ani jednu notu, ani jediné slovo. Takže dramaturgie byla v mžiku hotová. A teď se na to můžete dívat dvěma způsoby. Buď vidíte, co zřejmě vnímali i lidi v publiku, tedy pohádku o silné a čisté lásce. O ženě, která se zamiluje a dovede milostným citem překonat odpor k nevzhlednému člověku a zároveň zlomit jeho nedůvěru. Příběh o zázraku, který může nastat.

Stejně tak Nachové plachty vyprávějí o člověku, jenž v sobě má marné přání a nenaplněnou touhu. A někdo druhý, kdo má tu možnost, mu je pomůže splnit. V Grinově knize je uveden krásný příklad o žokejovi. Ten jede závod, usadil se v čele a vidí, že o půl koňské délky za ním jede na druhém místě jeho velký rival, který celý život toužil vyhrát. Načež on svého koně na chvíli podrží a pustí soupeře před sebe. Tak to je zázrak, který udělá jeden člověk pro druhého. Vypadá to jako pohádka, ale není to pohádka.

Ten druhý příběh Krásky a zvíře divák nevidí, protože je náš osobní a lidí, kteří na tom pracují. Setkání nad prací bývají někdy silnější, než je samotný výsledek představení. Je to prostě tak. S každým projektem žijeme několik měsíců, je to kus našeho života a tak k tomu přistupujeme.

Často mluvíte v plurálu -za sebe a i za bráchu. Hrajete spolu divadlo, jste partnery. Navíc jste si skoro k nerozeznání podobní. Nezaměňujete se někdy úmyslně? Nezneužíváte toho?

A myslíte si, že bych vám to tady řekl?

No spíš je to stále jen taková možnost, která by se dala využít. Ale šlo by to, až mě někdy mrzí, že jsme tak vychovaní, že na to nemáme moc nervy pokusit se o podobný podvod. Možná ve vážné situaci, kdyby o něco šlo, bych to udělal. Kdysi jsme si říkali, že se budeme vyměňovat na vojně, aby tam jeden nemusel sedět celé dva roky. Ale potom bylo všechno stejně jinak.

A nikdy jste se o to nepokusili?

Jo, pokusili, třeba ve škole, ale tam spíše šlo o to, že jsme si dělali naschvály. Seděli jsme spolu v lavici a paní učitelka vyvolávala ty, kteří měli přinést ukázat domácí úkol. Vyvolala několik žáků a potom říká: A ještě jeden z Formanů, je jedno kterej. Nás si totiž pletla, chodili jsme navíc stejně oblečení. Jenže my jsem oba věděli, že úkol nemáme, a ani jednomu z nás se nechtělo. Tak já říkám: Hele brácha, běž, máš to pěkně udělaný, makals na tom. A brácha se zase bránil: Ne, ne, ty si minule neuměl, tak si to aspoň teď polepšíš. Tak jsem se zvedl a šel, ale já jsem s sebou vzal bráchův sešit. Jenže on to byl nakonec mnohem větší malér, než jsem čekal, protože brácha tam za celej půlrok neměl nic napsaného. Paní učitelka do toho koukla, podivila se, že Matěj celou dobu vůbec nepracoval, a nechala ho to všechno dopsat. Takže se to stejně obrátilo proti nám.