Ministr kultury Čchen Čch'-nan říká, že lidé na Tchaj-wanu se snaží kultivovat svou politickou identitu a rozšířit ji i na identitu kulturní. Tchaj-wan se snaží o nové pojetí kulturní politiky, která by zdůrazňovala identitu každé skupiny. To je nové myšlení, které dává tchajwanské kultuře novou tvář.

V povědomí mnoha lidí zůstává Tchaj-wan stále spojen s Čankajškem. Existuje ale na ostrově vůbec ještě generalissimův kult - třeba jako protiváha kultu "pevninského" Maa?

V zásadě jde o minulost. Samozřejmě existují stále lidé, kteří se drží tradičního pohledu. Nejspíš jsou plni vzpomínek na éru zesnulého Čankajška. Ale ta doba je pryč.

S Čankajškovou vládou, respektive se stranou Kuomintang, se po vítězství komunistů v občanské válce v roce 1949 uchýlil z pevniny na ostrov zhruba milión lidí. Okamžitě obsadili nejvyšší místa v ostrovní administrativě, což Tchaj-wan bolestivě rozdělilo na dva tábory - místní a přistěhovalce - se zcela odlišnou kolektivní minulostí. Podařilo se ty příkopy už zasypat?

Naše situace je ještě trochu složitější. Není to jen dělení na místní a přistěhovalce, kterým se říká i anglickým výrazem mainlanders - lidé z pevniny. To je politická kategorizace identity. Je tu však také přes deset domorodých kmenů, žijících většinou v horách. To jsou starousedlíci austronéského původu - skuteční Formosané. Pokud jde pak o vlastní etnikum Chanů, tedy Číňanů, pak vedle lidí z pevniny máme rovněž rodilé Tchajwance - lidé dialektů Hakka a Min. Přišli na ostrov v různých dobách a tvoří vlastně většinu Tchajwanců. Mainlanders přitom obsadili nejen hlavní řídicí posty, ale také reprezentovali vládnoucí skupinu. To vedlo jak k politickému, tak i etnickému rozdělení společnosti.

Takže pnutí pokračuje?

Život se rychle mění. Nyní se projevuje podobná konfrontace jen v předvolebním boji, ale jakmile kampaň odezní, lidé se vracejí k normálnímu životu. Ostrov je dnes opravdu demokratickou společností. Máme parlamentní systém několika politických stran a prezidenta voleného lidem. Právě byla navíc schválena ústavní reforma, která sníží počet poslanců na polovinu, což zjednoduší legislativní práci. Rozvoj politické kultury prostě pokračuje.

I tak, jak byste odpověděl na otázku, na niž dnes obyvatelé ostrova mohou narazit v osobních dotaznících: "Považujete se za Tchajwance, Číňana nebo Tchajwance i Číňana?"

V zásadě si myslím, že lidé jako já nesporně uznávají svoji politickou identitu: jsme Tchajwanci. Jako antropolog však vidím také rozdíly. Z hlediska kulturních tradic a možná i fyzických zvláštností můžeme říci, že patříme k etnické skupině Chanů. Proto se snažíme tak zdůrazňovat rozdíl mezi politickou a etnickou identitou.

Až do poměrně nedávné doby, korespondující zhruba se zrušením výjimečného stavu na ostrově v roce 1987, žila tchajwanská kultura ve stínu čínských tradic. V posledních několika letech však Tchaj-wan - jak dokumentuje i právě zahájená ostrovní výstava Formosa tisíce tváří v pražském Národním muzeu - nachází svůj vlastní hlas.

Z mého pohledu je to zcela přirozené, zejména v této době takzvané postmoderní politiky, diferenciace, fragmentace a také unikátní identity. Je tedy pochopitelné, že lidé na Tchaj-wanu se snaží kultivovat svou politickou identitu a rozšířit ji i na identitu kulturní. Samozřejmě že chanské etnikum -lidé Hakka a Min a také přistěhovalci z pevniny - zdědilo bohatství tradic císařské Číny. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že na Tchaj-wanu máme také mnoho dalších etnických skupin, například už zmíněné starousedlíky. Snažíme se proto o nové pojetí kulturní politiky, která by zdůrazňovala identitu každé skupiny. V souvislosti s touto diferenciací zároveň usilujeme o to, aby lidé cítili potřebu respektovat jednotlivé skupiny i jejich práva. To je nové myšlení, které nám umožňuje dávat kultuře na ostrově také novou tvář.

Označil byste za příklad nové cesty i představení Písně poutníků tchajwanského tanečního souboru Cloud Gate, které začátkem června zahajovalo v Praze Mezinárodní festival soudobé taneční tvorby a pohybového divadla? Mě překvapilo, že představení tlumočící rituály hinduismu a buddhismu si za hudební doprovod zvolilo gruzínský liturgický zpěv.

Jistě. Ukazuje to ale, jakým způsobem tchajwanské myšlení rozšiřuje své hranice. Ostrov umí přijímat různé kulturní impulsy z okolního světa. Nebyli to jen Portugalci, kteří dostali Tchaj-wan na mnoho evropských map, ale začátkem 17. století také Španělé a Nizozemci. Za dynastie Čchin pak přišli lidé z pevniny, později japonské koloniální panství. Po druhé světové válce převládl západní vliv, zejména Spojených států. Takže v nynější době, pokud jde o soubor Cloud Gate, můžeme Začátkem června byla jeho představení označit za postmodernistické. Jakousi kulturní mozaiku propojující vliv západního tance a tchajwanského umění. I při výběru hudby hledala skupina inspiraci na jiných místech.

Začátkem června byla v Praze podepsána dohoda o přemístění sekretariátu Mezinárodní organizace scénografů, divadelních architektů a techniků (OISTAT) na Tchaj-wan. Součástí dohody je prý i příslib finanční podpory na příštích deset let. Můžete to potvrdit?

OISTAT byla založena v roce 1969 právě v Praze, kde sekretariát pracoval až do roku 1990, než se přestěhoval do Amsterdamu. Tchajwanská odnož OISTAT je velmi aktivní, a když nám organizace před dvěma lety sdělila, že dohoda s nizozemskou vládou bude končit a že hledá pro sekretariát nové místo, řekli jsme, proč ne. Náklady na stěhování a na podporu sekretariátu jsou stále v rozsahu našich možností.

A naopak - v čem by Tchaj-wanu mohla pomoci Česká republika?

Jednal jsem o tom v Praze se zástupci ministerstva kultury. Tchajwan je ekonomicky velmi silný, ale pokud hovoříme o síle kulturní či o některých profesionálních oborech, potřebujeme pomoc -experty. To vytváří velký prostor pro zlepšení výměny mezi oběma stranami. Nejen jednotlivců, ale také myšlenek.

Konkrétně?

Příkladem může být urbanistika či umělecké návrhářství. Praha je domovem několika původních směrů, například kubismu, a profesionální design je pro nás velmi důležitý. Druhou oblastí je hudba. Vysvětlím to: Na Tchaj-wanu je to jako v Japonsku. Každá rodina střední vrstvy si přeje, aby její dítě hrálo na nějaký hudební nástroj. Rodiče přitom taková výchova stojí hodně peněz. Také naše vláda a ministerstvo kultury mají několik organizací zabývajících se hudebním vzděláváním. Proto jsem svým partnerům v Praze navrhl, zda by nebylo možné pozvat na Tchaj-wan každý rok několik českých hudebníků, kteří by vyučovali například v letních táborech nebo třeba i v hudebních školách. Jsme s to je adekvátně finančně podpořit. Jistě, můžeme pozvat i odborníky ze západní Evropy. Myslím si však, že životní úroveň u vás a na Tchaj-wanu je přibližně stejná a také standard dětské výchovy je obdobný. Takže by to bylo užitečné pro obě strany.

Čankajšek převezl na ostrov koncem 40. let císařský poklad nedozírné ceny. Považuje se dnes Tchaj-wan za jeho vlastníka či pouze za strážce, nebo by byl dokonce ochoten jej vrátit pevninské Číně?

To je velmi komplikovaná záležitost. Jak jistě víte, je rozdíl mezi Čínskou republikou, ustavenou ještě za Sunjatsena v roce 1912 po pádu císařství, a Čínskou lidovou republikou, vyhlášenou v roce 1949 na pevnině. Byla to Čínská republika, která byla legálním státem Číny, a tudíž také zákonným vlastníkem palácového pokladu. Po roce 1949 vláda Čínské republiky přenesla poklad na Tchaj-wan a tato vláda stále existuje. Navíc to má ještě jeden aspekt. Kdyby Tchaj-wan chtěl poklad Číně vrátit, mohla by vláda v Pekingu nabýt dojmu, že chce Tchaj-wan oficiálně vyhlásit nezávislost. Proto možná čínská vláda také nijak nespěchá, aby poklad získala zpět.

Myslíte si, že po New Yorku, Paříži, Berlíně či Bonnu by Tchaj-wan zapůjčil část pokladu také na výstavu do Česka? Nyní se hovoří o tom, že by ji mohla zhlédnout Vídeň. A z Vídně do Prahy není daleko...

Nevím určitě. Všechno závisí na legálním statutu výstavy a na garancích, které může poskytnout každá jednotlivá vláda. To je klíčová otázka. Musíme míst jistotu, že všechny exponáty se na Tchajwan v pořádku vrátí, že si je nikdo během výstavy nebude moci nárokovat.

Tchajwanské stínové loutky

Z výstavy Formosa tisíce tváří - Příroda a tradice Tchaj-wanu v pražském Národním muzeu, která představuje východoasijský ostrov známý spíše jen jako neuralgické politické teritorium. Základem expozice je výběr tří stovek unikátních přírodních a etnografických předmětů doplněných bohatou fotodokumentací a především množstvím filmových projekcí, videozáznamů a zvukových nahrávek. Z etnografického pohledu upoutají pozornost taoistické rituální nástroje a unikátní doklady osobitosti různých domorodých kmenů - například tetovací nástroje kmene Atayal, u nás vystavované vůbec poprvé. Unikátním exponátem je bohatě zdobená rybářská loď kmene Yami, která dosud nikdy nebyla v zahraničí představena. Součástí výstavy je i pohled na současnou společnost ostrova včetně jeho moderního umění.

Výstava připravená Národním tchajwanským muzeem je otevřena do 15. září.