Hana Pachtová: Bůh je pes

Deset textů prozaičky, která zatím publikovala jen časopisecky. Ještě před časem jsem se ptala sama sebe, jestli jsou takoví jako já ještě někde, nebo jestli jsem tu sama. Úplně? Ti ostatní se mi zdáli kulturní a lepší než já. Byli cizinci jen v cizině. Tápala jsem kolem sebe tak nejistě, až jsem se bála, abych nebyla zlá. A měla jsem strach z lidí i ze samoty. Lidi by se mi mohli podobat. Tak jsem nevěděla. Raději bych měla zůstat stále sama. Sama se sebou? Tolik jsem si teda zase nevěřila. Tenkrát jsem si ještě myslela, že potřebuji nějaké veřejné zlaté stránky touhy těch ostatních. Nic takového nebylo k dostání. Tak jsem četla. Přečetla jsem tuny knih a hledala v nich lidi. Zdálo se to bezpečnější než přímý kontakt. Konečně zase kniha, která neřeší galaktické problémy mužů a žen a ani náhodou se neveze na feministické vlně. Naopak, velice otevřené, osobní, někdy trochu cynické psaní. A poetické.

(Petrov)

Sylva Fischerová: Zázrak

Desítka povídek zaznamenává s různou mírou imaginace formující zážitky spisovatelčina alter ega. Hlavním motivem je téměř vždy střet vnitřních norem nebo životních představ hlavní postavy s konvencemi společnosti. Důležitou roli hrají vzdělávací a výchovné instituce, škola a rodina. Každá povídka v podstatě zachycuje jednoduchou "změnu stavu" v Sylvině myšlení, do které se ale promítá komplikovaná skutečnost přesahující konkrétní situaci. A přídavek pro náročnější: časté jsou odkazy k filosofické četbě a náboženství.

(Torst)

Z časopisů:

Host 07/2005

Měsíčník Host se díky výjimečné redakční partě stal během desítky let reprezentativním literárním časopisem, který dokáže zachytit to nejpodstatnější, čím české spisovatelstvo a jeho tvorba žijí. A jen v něm si můžete například přečíst eseje Milana Kundery (jejich knižní podobu pak uvádí rovněž v Brně sídlící Atlantis).

Před prázdninovou pauzou vyšlo téměř tematické číslo věnované pohledu na 70. a 80. léta. Nadhled mu shodou okolností dává už úvodní rozhovor s polským spisovatelem Andrzejem Stasiukem (1960) a jeho přirovnání své reflexe té doby k haškovskému postoji vůči hroutícímu se Rakousku-Uhersku.

Martin Stöhr připravil velký blok Poměry, to jsme my sami..., v němž nabídl možnost vyjádření většině hlavních žijících protagonistů normalizační literatury, ale i jejich kolegům ze závětří či opozice. Ve velkých rozhovorech charakterizují tehdejší dobu a srovnávají ji s dneškem Petr Bílek a Daniel Strož. Stýskání Michala Černíka na současnou neutěšenou situaci poezie (ve srovnání s normalizačním dvacetiletím) jen krátce, zato dost výstižně glosují vydavatel časopisu Psí víno Jaroslav Kovanda a editor dnes už stosvazkové básnické edice poezie Versus (nakladatelství BB art ji bez jakékoliv státní dotace vydává pátým rokem) Zdeněk Hron. A komentáře literárněhistorické nabízejí články Kateřiny Bláhové (1976) a Petra Lyčky (1974) - tedy autoři zmíněným obdobím osobně nezatížení.

Zdá se, že patnáct let po převratu může začít diskuse věcnější a klidnější, která splývání oněch předlistopadových tří proudů české literatury - oficiálního, exilového a samizdatového - posune podobně, jako ji v druhé polovině 90. let prakticky uskutečňovali Martin Pluháček a Jiří Kuběna v básnických setkáních na Bítově. Ostatně: letos na konci září ti dva uvažují o bítovském abiturientském večírku...