Jaké to je věnovat se modernímu tanci v Africe?

Podmínky jsou samozřejmě úplně jiné než v Evropě, kde existují studia, divadla a školy. Dělat tanec v Africe je především otázka vášně a osobní investice. V Abidžanu neexistuje žádná škola tance, ani já jsem do žádné nechodila. Ani ta nedávno otevřená v Senegalu není klasickou školou, kde by se učil určitý styl. Přijíždějí do ní choreografové z celého světa, aby představili, co dělají, a naopak se seznámili s tím, co vzniká v Africe, takže jde spíše o výměnu zkušeností.

Uživíte se tancem?

Tanec nás zatím živí, i když je to dnes těžké. Přece neodejdeme z Afriky do Evropy jen proto, že v Evropě je snazší se uživit. Snažíme se hodně jezdit na turné, aby každý člen skupiny byl alespoň trochu placen, aby měl z čeho žít.

Nakolik vám komplikují život kmenové půtky v zemi?

V posledních třech letech zase dochází k velkým střetům, ale spíše jde o boje mezi politiky, mezi obyčejnými lidmi není napětí cítit. Situaci nám to však ztěžuje. Kvůli tomu, že byl zrušen konzulát v Abidžanu, jsme si museli jet pro česká víza do Senegalu. A kdyby ho uzavřeli také v Senegalu, zůstali bychom v Africe.

Jinak na vás boje nepůsobí?

Snažíme se s nimi žít, musíme s tím žít, je to součást všedního dne. Člověk by samozřejmě chtěl mít klid na svou tvorbu, na druhou stranu ho to ale může inspirovat. Snažím se pochopit, proč se lidi zabíjejí, proč v tom pokračují. Všichni umělci v zemi se tím zabývají, ať už to jsou malíři nebo spisovatelé.

Po válce přece musí jednou přijít mír, tak proč válčit? Jsou války skutečně nutné k tomu, abychom se mohli domluvit? Člověk přece necítí potřebu zabíjet. Komunikace by měla probíhat mírovým způsobem.

Celý rozhovor otiskne páteční Právo