Proč jste se rozhodl rozšířit o sto stránek svou knihu Včerejší strach, která vyšla loni?

Vyšly nové publikace, jejichž poznatků jsem chtěl využít. Řada čtenářů mi také volala, že jsem opomenul to či ono. Někteří Němci mi říkali: "Slováci se s námi usmířili, Maďaři se nám omluvili za vyhnání, s Bulhary máme výborné vztahy, proč to nemůžete udělat vy?" Ale to přece byli jejich spojenci ve válce. My jsme byli oběti a měli jsme strach o přežití, proto je usmíření složitější.

Jak jste sám zažil poválečnou dobu osidlování pohraničí a odsunu Němců?

Vzpomínám si na smutek, který jsem jako desetiletý zažil v době Mnichova na Karlovarsku mezi domy ozdobenými nacistickými vlajkami. Vzpomínám na odhodlání sedmnáctiletého účastníka povstání v Praze - Hostivaři. A také na obrovskou radost a hrdost z prvního návratu do své rodné obce, do Valče, a na všude visící bílé vlajky. V našem prostoru se střídala vítězství s porážkami a krutý strach s nadějí.

Osvobození republiky bylo spojené s násilím Němců, ale i s odplatou Čechů. Myslíte, že se tomu dalo zabránit?

Ale chtěl tomu někdo zabránit? Neospravedlnitelné je, že největší násilí se neodehrálo při květnové revoluci, ale až potom. Stupňovalo se. Minimálně s vědomím vyšších velitelů a části politických špiček. Brněnský pochod smrti v Pohořelicích začal 30. května a byl vyvolán požadavkem dělníků zbrojovky. Ve stejnou dobu, na přelomu května a června, bylo v Postoloprtech zastřeleno nejméně 763 Němců. V noci z 18. na 19. června bylo v Přerově zastřeleno 265 slovenských Němců. Známý masakr v Ústí nad Labem se udál až 21. července.

Myslíte si, že se při interpretaci minulosti lze domluvit na "jedné" pravdě?

Je to téměř nemožné. Poznání i názory se přece vyvíjejí. K pravdě patří, že Němci byli totálně poraženi a jen nepatrná menšina Němců vítala konec války jako osvobození. Je velkou změnou, že dnes naprostá většina Němců chápe, že porážka Hitlera jim přinesla osvobození (ale také dvě generace rozdělení). Nikde nejsou zločiny nacismu tak precizně zpracovávány jako v Německu.

My, lidé zhýčkaní dnešní dobou, se musíme vědomě snažit pochopit zcela jinou dobu - tehdy krádež nebyla krádeží, výprask bezmocného byl považován za velkorysejší zacházení než kulka do týla, vražda nebyla hříchem a vyhnání považováno za humánnější řešení než krematorium v koncentračním táboře. Němci si představovali, že jsou nadlidmi a jejich zacházení s námi v nás vyvolalo představu, že nacismus je jim vrozen a nám, Čechům, demokratům se nic takového nemůže stát. Je třeba poznávat vlastní minulost.

Není ten rozdíl daný i tím, že jsme více než čtyřicet let neměli o válce dost informací?

Ano, koncem roku 1989 si Němci, ti na západě, s jistou oprávněností představovali, že nám za železnou oponou chybí nejen mnohé zboží, ale také informace. My jsme věděli, že mnohé nevíme, a tak jsme byli připraveni si vědomosti rychle doplnit. Ale lidé na Západě - nejen Němci - byli se svými znalostmi spokojeni a z počátku si jen doplňovali senzační údaje o sametovosti revoluce. My Češi tedy dnes zřejmě víme o česko-německé problematice více než Němci. Promiňte, vy se tváříte, že říkám něco nevhodného, nebo divného. Ale my můžeme více vědět, protože mnozí z nás čtou německou literaturu a mnoho německého se překládá do češtiny. Na německé straně jsou ale znalci češtiny velmi vzácní - a jen málo české literatury se překládá do němčiny.