Podle Polittiho se Knížák, který mu kdysi svědčil na svatbě s českou historičkou umění Helenou Kontovou, chová jako absolutní vládce centrálně řízené instituce, kde všichni mají ohnuté hřbety, Knížák naopak tvrdí, že on jako zástupce státní instituce nemůže spolupracovat s někým tak neseriózním, jako je vydavatel Flash Artu. A proto po prvním společném ročníku před dvěma roky máme nyní dvě samostatné akce - jednu ve Veletržním paláci a druhou v Karlíně.

Výstavy se doplňují

Člověku, která nezná mediální kanonádu obou znepřátelených táborů, se obě bienále budou jevit jako vzájemně se úspěšně doplňující výstavy. Nelze totiž říci, která přehlídka je lepší. Každá má svoje přednosti i zápory, silná i slabá místa. Třeba Milan Kunc, Čech žijící v Německu, působí v Karlíně lépe než jeho stejně slavný kolega Jiří Georg Dokoupil ve Veletržním paláci.

Číňané, v současné době největší hit všech mezinárodních akcí, jsou v karlínské tovární hale až fádně nezajímaví, zatímco ve Veletržním paláci se stali hvězdami první velikosti. Podobných srovnání bychom našli víc a je na divákovi, aby si objevil svoje favority. Příležitostí k tomu je více než dost.

V Karlíně zaujmou Češi, hvězdy zklamaly

V Karlíně hodně zaujme česká část. Kinterův chlapeček tady vzdorovitě a neúnavně bouchá do zdi. S Milenou Dopitovou sledujeme nostalgický tanec baletní dvojice - oba jsou stále skvělí, ale kvůli stáří už ztratili potlesk publika. Skupina Pode Bal naznačuje, jak absurdně vstoupila do běžného života reklama. Jan Kadlec svojí velkoplošnou fotografií dokládá, že artdirektoři zabývající se komunikací se zákazníky dovedou v honbě za efektem využít i utrpení Ježíše Krista. To je jen pár ze zajímavých nápadů, které tu představují čeští a jim zdatně sekundující slovenští umělci.

Naproti tomu v Karlíně vyhořely světové superstar. Maurizio Cattelan, který svoji kariéru začal živým oslem v jedné newyorské galerii, je zastoupen banálně. Čekal jsem ustájeného slona s tabulkou "Nekrmit a nehladit" a místo toho tu je obrázek, jehož invence je minimální, podobně jako v případě bouřliváka Damiena Hirsta. Naproti tomu několik výrazných malířských talentů se najde v části nazvané Přesahy malby, ocenil bych zejména caravaggiovskou variaci Shirany Shahbazi. Velmi zajímavá je sekce věnovaná Polákům, osvěžením je i retro česko - německé skupiny Normal. Z akčního politického umění latinské Ameriky zaujme jen pár věcí, zejména video složené ze 400 kreseb chilského výtvarníka Francisco Valdése.

Slabí Češi u Knížáka

Na Knížákově bienále tvoří nejslabší část přehlídka Český obraz dnes, což je nuda, kterou nezachránil ani Kokolia, Rittstein, Dzurko nebo Filip Černý. Naproti tomu nejsilněji tady působí videa a velkoplošné projekce. Mají nápad a člověk u nich vydrží hodně dlouho sedět, takže pro Veletržní palác je lepší počítat s celodenní návštěvou. Bezkonkurenčně nejzajímavější jsou v této části Švýcaři, zejména pak velmi kreativní Yves Netzhammer.

Z instalací zaujme třeba Němec Markus Krieger svou elektromechanickou sítí nebo kubánská dvojice Los Carpinteros, která jako by zastavila čas ve chvíli roztříštění pevné zdi. Z Čechů je ve Veletržním paláci asi nejlepší Jakub Moravek (vystudoval a žije v Německu), který svým videem dopřeje každému z návštěvníků nekončící potlesk nadšeného publika. Stačí jen vstoupit na červený koberec. Hvězdou se v pražské Národní galerii stali Číňané. Zejména Wang Wej svojí stavbou "čínské zdi" a Š´ Čching kombinující staré tradice s novou technologií.

Oproti Karlínu, kde je výstava v chátrajím a zdevastovaném prostředí bývalé průmyslové haly, působí bienále v čistém a bělostném Veletržním paláci až sterilně dokonale. Nenašel jsem tu žádnou improvizaci. Snad jen orientační systém by mohl být výraznější. V Karlíně občas zaskočí narychlo ručně napsané popisky (jako by neexistovaly počítačové tiskárny) a český divák neznající angličtiny si tu bude občas připadat jako cizinec.