Přemoudřelci, kteří dumali nad oprávněností takové volby (nad tím, co a kdo může a nemůže být nej-) a pletli si ji se sociologickým nebo dokonce politickým průzkumem, prorokujíce jí špatné konce, se mýlili. Nic překvapivého se nestalo, hlavně si národ neudělal ostudu. Ta byla možná na lecjaký způsob. Stačilo přece, aby se v desítce finalistů ocitla některá z těch podivných jmen, která se objevovala v nominacích, někdo z idolů čtrnáctiletých puberťaček nebo pivních fanoušků, nehledě už na sloupy národa z osvědčené garnitury generálních a jiných tajemníků.

Nic z toho se nestalo, určitým překvapením snad může být jen to, že mezi první trojicí se objevila žijící osobnost. To se nikde neobjevilo, ve všech ostatních zemích se sahalo výhradně do dějin. Že by byl Václav Havel už historií? Asi ano, hlasy v jeho prospěch byly nesporně hlasy mládeže (té vzdělané), pro niž je rok 1989 už něčím, co patří do učebnic. Hlasovalo se přece SMS zprávami, kdo ze starších umí a chce něco takového vymačkávat na té titěrné, bláznivé klávesničce?

Jediná žena Božena Němcová

Většina finalistů byla intelektuály, umělci a učenci - v Čechách nic nového. Jediná žena z desítky, Božena Němcová, skončila na posledním místě. To je také v těchto našich krajích obvyklé. Je to ale špatné, dokonce velmi špatné. Všichni, včetně její neprůrazné a málo kompetentní obhájkyně (sedící ostatně vedle Žižkovým palcátem mávajícího Jana Krause), se zdáli být s tím skromným místem vzadu, za patriarchálními otci a manžely, docela spokojeni. Tam přece ženská patří, nemá se nikam tlačit! Má následovat manžela a obětavě žehlit jeho životní potíže, opakovala několikráte advokátka paní Boženy. Feminismus sice nemá v Čechách příliš růžové perspektivy, ale co je moc, to je opravdu moc. Němcová přece nebyla jen učebnicová autorka Babičky, ale emancipovaná žena v době, kdy něco takového nebylo jen obtížné, ale přímo nemožné.

Jestliže si někteří přemýšlivci namlouvali, že hledání největšího Čecha je tvůrčí, filosofická činnost, samozřejmě se mýlili. Bylo to - v Čechách jako kdekoliv jinde -samozřejmě jen vybírání z předem dané množiny, z toho, co představuje "paměť národa". Ta je tím, co dělá národ, co naplňuje a ztvárňuje jeho identitu. Při bližším pohledu se to jeví jako neuvěřitelná sbírka rozmanitých a často protichůdných obrazů, událostí, dějů, ikon, monumentů, stereotypů, literárních a obrazových klišé, průpovídek, navyklých gest, útržků literárních děl, filmů... v nekonečné rozmanitosti.

Identita národa

Nemáme o tom vlastně vůbec žádný přehled, kromě průkopnických studií Vladimíra Macury (Znamení zroduČeský sen) se celkem české národní identity nikdo nezabýval. Bytuje kdesi v naší kultuře neinventarizována, nekatalogizována, neroztříděna. Je to něco mezi skladištěm a muzeem, případně smetištěm. Na regálech leží nebo se na podlaze válí spousta artefaktů, kdysi používaných jako nástroje, většinou ale již zapomenutých.

Koho dnes osloví nádhera foyeru Národního divadla, pomalovaného pro pražské velkouzenáře výjevy z Rukopisů, o kterých se dávno vědělo, že jsou falešné? Komu je slavný Slavín na Vyšehradě? Kdo uroní na Bílé Hoře slzu nad tím, jak "jsme tři sta let trpěli"? Palacký sem chodil každou neděli rozjímat nad osudem národa, koho by něco takového dnes napadlo? Ví dnes třicetiletý, po jakém to spolku se jmenuje most Legií? Prapory, kokardy, hesla a pomníky se pokrývají prachem, jiné, často používané, se ale blýskají jako nové.

Původ Karla IV. už nevadí

A to je ten pravý smysl hledání největšího Čecha. Ukazuje se, co je na těch regálech stále vpředu, všem na očích. Někdy je to poněkud překvapivé: Karel IV. byl uložen po léta spíše ve "druhém regálu", správným Čechům 19. století vadil. Nebyli si tak úplně jisti jeho roduvěrností, cítili z něj závan jakéhosi kosmopolitismu. Vadil samozřejmě i komunistům (Marx o něm napsal, že byl "popský král"), ale ani v současnosti ho nikdo oficiálně ani jinak nepropagoval. Přesto udělal nečekanou kariéru, ve skladišti současné národní identity stojí hned proti vchodu.

Zřejmě už přestal vadit jeho pochybný "národní původ", současní Čechové si svou českost představují jinak než jejich dědové a pradědové, občansky, a ne jako "dědictví krve". Do Karla, moudrého správce českého království, budovatele a zakladatele a zároveň evropského císaře, si promítají svůj ideál rozumné, odpovědné a osvícené vlády, zklamávaný soustavně demokratickým politickým cirkusem. Nechtějí už být spolu s husity "proti všem", chtějí být se všemi, přinejmenším tady v Evropě.

Masaryk a Havel

Totéž platí ostatně i pro jejich druhou volbu, Masaryka, a také pro Havla, pro krále stejně jako pro prezidenty. Nechtějí silnou ruku, Žižkův palcát sice oceňují, ale dávají přednost poněkud jiné odvaze mistra Jana. Imponuje jim učenost Komenského, ale chtějí přece jenom někoho praktického, někoho, kdo založí univerzitu, ale zároveň postaví most odolávající tisíciletým vodám.

Můžeme mít ze svého národa dobrý pocit. Ukazuje se jako rozumný a umírněný, rozhodně ne šovinistický (podle sociologických průzkumů jsou v Evropě největšími šovinisty Rakušané, Norové a Britové, Češi jsou v průměrném středu). O svém charakteru prozrazuje také něco volbou Jana Wericha, Karla Čapka či Antonína Dvořáka - vesměs liberálů nadaných zvláštním humorem. Ostatně i neoficiální vítězství Járy Cimrmana mluví o tomtéž. Češi měli při svém sáhnutí do skladiště národní paměti šťastnou ruku. Řekli sami sobě, co je jejich ideálem, čím by chtěli být, a je jim k té volbě možno jen blahopřát.