Takový rachot a hukot, ne nepodobný vystoupení britské taneční skupiny Stomp, scéna Státní opery dávno nezažila. Šest dramaticky nosných kompozicí, které vznikly na současnou hudbu Ondekozy, minimalisty Philla Glasse, skupin Dead Can Dance a Les Tambours du Bronx a píseň Henryho Purcella, je odděleno rituálním bubnováním do velkých barelů, které vytváří zároveň funkční součást krásné scény Roberta Schraga.

V celovečerním baletu či spíše tanečním divadle se autor zabývá nejrůznější formou bolesti, která provází celý lidský život. Vytváří syrové dramatické obrazy: od biblických příběhů Pašijí, Narození a smrti přes Hon na čarodějnice se dostává k Uniformitě - demagogii davu i k otázkám člověka a jeho jedinečnosti ve společnosti. Představení, jež klade na tanečníky vysoké technické nároky, vrcholí v sado masochistickém pojetí rozkoše.

Tanečníky představení baví

Opakované sekvence jsou chvílemi pro ucho náročné, ale i až nudně dlouhé, ovšem velmi přesně je interpretují tanečníci. Jejich výkony jsou tanečně i technicky vyrovnané, nestačí však vždy dramaticky naplnit ne vždy zcela jasně komponované situace. Hlavní protagonisté David Stránský a Milan Boček procházejí všemi obrazy. Je jasné, že David Stránský je po výrazové i technické stránce zralý a zkušený tanečník a herecky utáhne i fyzicky náročné závěrečné martyrium hnané až do smrti.

Škoda, že si Bronislav Roznos mezi bolestmi a trápení nenašel více místa pro oddech a mír. I bolest může někdy přinést odlesk radosti.

Čas bolesti

Choreografie a režie: Bronislav Roznos, scéna a kostýmy: Robert Schrag,

Pražský komorní balet a Balet Státní opery Praha, premiéra 2. 6., reprízy 6. 6. a 13. 6. 2005 ve Státní opeře Praha