Na závěr společně zazpívali Vejvodovu polku Škoda lásky, která je ve anglosaském světě známá jako Roll Out the Barrel. Vedle s Gotta a Vondráčkové se na scéně objevil i populární polský zpěvák Ryszard Rynkowski. Pozvání na koncert se Rynkowskému dostalo i proto, že v New Yorku žije početná polská komunita.

Podle pořadatelů se sál pro 2800 diváků zaplnil asi z poloviny, agentura původně uváděla, že byl zaplněn jen ze třetiny. Koproducent koncertu Jiří Suchánek nižší návštěvnost očekával, protože ve všední den se řada lidí, zejména žijících mimo New York, může jen těžko uvolnit a přijet. Na podzim 2000, kdy čeští zpěváci sál téměř vyprodali, se koncert konal o víkendu.

V obecenstvu převažovali místní Češi a Slováci a Američané polského původu. "Přijeli za námi i členové mých fanklubů z Německa, Rakouska, Belgie a Holandska," řekl ještě před vystoupením Karel Gott.

Původně měl na koncertu zazpívat Waldemar Matuška s manželkou,  ale kvůli náhlému onemocnění musel třiasedmdesátiletý Matuška účast odříci.

Interpreti byli spokojení

 Gott je přesvědčen, že úterní koncert byl lepší než ten před pěti lety: "Byli jsme klidnější, vyrovnanější, s lehkostí jsme si s tím jen hráli, což se publiku líbí." Velmi si váží toho, že závěr koncertu absolvovali diváci ve stoje: "Když celý sál povstane, je to nejvyšší pocta od publika."

 "Odcházeli jsme se skvělými pocity," přidala se Vondráčková. "Jsme strašně rádi, že koncert dopadl podle reakcí publika senzačně, že lidé reagovali po každé písni úžasným potleskem."

 Nakonec ale byla trochu rozčarovaná, že jí pořadatelé v Carnegie Hall nedovolili při písni Tentokrát se budu smát já stepovat. "Řekli mi, že na těchto parketách se stepovat nesmí."

Oba přicházeli do věhlasné Carnegie Hall s pokorou a úctou. "Když si člověk projde vstupní halu a zákulisí a podívá se na všechny plakáty a poutače, kdo všechno tam vystupoval, tak člověka až mrazí. Viděla jsem tam plakáty Beatles, Tiny Turnerové, Davida Oistracha, Čajkovského... Je to úžasný pocit," řekla před koncertem Vondráčková. 

Podle pětašedesátiletého Gotta se na pódium Carnegie Hall nedostane každý, ale jen ten, kdo už něco znamená a má "za sebou vlastní legendární dráhu".