Už singl Lyla je přinejmenším diskutabilní. Je to absolutně nejhorší první singl, jaký kdy kapela vydala. Chybí mu v paměti posluchače se usazující strhující refrén, postrádá pro Oasis typický kytarový riff a především upřímný život. Tepe uměle, hned na něj zapomenete. Samotné album není lepší.

Oasis na něm předvádějí triviální rock, žádnou přiznávku modifikace pojmu britpop. Pakliže se odnepaměti hlásili k odkazu The Beatles, nyní jsou mnohem blíže písničkaření Neila Younga. Za jízdy si tak jejich progresívní roli přivlastňují jiné britské soubory: Franz Ferdinand, Keane, Bloc Party a koneckonců i Coldplay, neboť zaujali místo selátek opékajících se za radostného skučení okolí na zničujícím komerčním ohni.

Oasis na nové desce znějí staromódně. Nenahráli ji pro děti ani pro puberťáky, jak činili v časech minulých. Nahráli ji pro sebe, pro vydavatelskou firmu a některé nenáročné souputníky, kteří se rádi radují z jejich neúspěchů. Hitparády jako by se pro ně zavíraly, a pokud přece jenom, pak nesporně pouze ze setrvačnosti.

K čemu jsou elektronické finesy a vstupy akustických kytar, když Oasis upadli do obyčejnosti. Novinka plyne a posluchač hyne. Usíná nudou při poslechu písniček, při jejichž realizací se prý kapela řádně zapotila.

Ona ale nahrála jen desku pro desku. Složila "nějaké" skladby, dala jim formu, využila možností skvělých studií pro dosažení maximálně kvalitního zvuku a opřela se o své jméno.

Jedině tak lze vysvětlit, že po dlouhé době nová deska Britů nezáří, nýbrž jen tak poblikává.

Oasis: Don't Believe

The Truth

Sony BMG, 43:01