Litva je nádherná země plná komárů, jezer a příjemných lidí. Připomíná mi trochu Slovensko, ale jenom za předpokladu, že by a si Slováci své hory srovnali se zemí. Ovšem na rozdíl od Slovenska se tam Čech vůbec nedomluví, podobně jako v Maďarsku nebo ve Finsku. Dokonce se Litevci nedomluví ani s Estonci či s Lotyši! Pouze když jsem spatřil na budce nápis začínající Tele..., bylo mi jasné, o co se asi jedná. S lidmi do třiceti let se člověk domluví anglicky, s těmi staršími snad ještě rusky, takže když jsem si šel koupit tabák a uviděl prodavačku starší třiceti let, zamířil jsem raději jinam. Co se týče hospodářství, jsou na tom Litevci podobně jako my. Vyvozuji to z jednoduchého faktu: když jsem šel na pivo, zaplatil jsem v přepočtu asi stejně.

Přírodu jsem zažil v Litvě několikrát:

1. Když letadlo přistávalo a já spatřil pod z sebou placku se spoustou jezer a necudnými chumáčky lesů.

2. Ve Vilniusu v dřevěné hospodě na kůlech nad řekou, kde probíhala místní slam poetry a mě vyzvali, abych jako host přednesl nějaké básně a já jsem jim musel anglicky vysvětlit, že moje poezie zůstala v hotelu, že zpaměti umím pouze jednu báseň. Chtěli ji slyšet. Tak jsem jim řekl tu o tom, jak Medvídek Pú na rozdíl od komunistů nikdy nenechal zabít svého kamaráda, a student češtiny Andreas, kterého mi přidělili, to přeložil, a potom si už toho moc nepamatuju, protože mi pořád objednávali pivo.

3. Když jsem usnul někde u jezera a poštípali mě komáři.

4. Když jsem ráno vyšel v malém hotýlku na balkón a spatřil ve své úrovni asi dvacet metrů daleko čapí hnízdo a já koukal přímo na mláďata, jak poskakují.

5. Když jsem se vsadil se svým překladatelem, že vlezu oblečený do jezera.

6. Když jsem uviděl ve Vilniusu chodit po bulváru holuba v rytmu rokenrolu, který zněl kavárny, kde jsem seděl s jedním nizozemským básníkem a řešil politickou situaci Česka a Nizozemska a nakonec jsem mu řekl, že bych raději za prezidenta toho holuba, tak se mi přiznal, že mě sice chápe, ale že on by toho holuba za královnu nechtěl.

Ale nejenom příroda je v Litvě zajímavá. Litevci neuvěřitelně dlouho a rádi řeční při oficiálních příležitostech. Obvykle jsem měl asi dvě čtení denně na různých místech. Po každém čtení následovala recepce s vodkou a hlavně proslovy o přátelství a poezii. Tento maratón se nedal vydržet, a proto jsem poprosil Andrease, ať jenom dělá, že překládá, a tak jsme popíjeli a sem tam Andreas dělal, že mi něco překládá, ale nepřekládal, obvykle si dělal srandu z řečníka.

Při návštěvě litevského parlamentu jsme se s ruským básníkem Sergejem ztratili. Teda, on šel na záchod a já jsem na něho čekal a hlavní skupina mezitím zmizela. Byli jsme pozvaní na konferenci, která zněla nějak v tom smyslu, jak dostat život do poezie. Když jsme konečně našli sál s konferencí a nasadili si sluchátka s překladem a poslouchali asi patnáct minut starší litevskou političku, hodil jsem po Sergejovi papírek se vzkazem, že život do poezie dostaneme nejlépe v baru naproti parlamentu, a zase jsme odešli. Po několika vodkách mi Sergej řekl, že budeme muset odpoledne na výlet, prý mají někde poblíž střed Evropy. Trochu mě to urazilo, ale zato jsem složil svou první báseň v angličtině:

On the trip,

I will by sleep

Před čtením na českém velvyslanectví jsem seděl s jednou paní z velvyslanectví v kavárně, když tu mně náhle vypadly umělé zuby. Poctivě jsem se k tomu přiznal a odešel si je na toaletu nalepit. Paní se tvářila, že se nic neděje, ale červená byla. Když jsem se na velvyslanectví zeptal, jestli bych si mohl při čtení zapálit cigaretu, řekli mi, že by se museli zeptat ochranky, tak jsem to raději vydržel. Po čtení mě zavedli na zahradu, kde jsem mohl kouřit a pít víno. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně na české půdě, a tudíž doma, a nepatrně jsem se dojal. Za odměnu jsem dostal velkou knihu o Litvě a docela slušný honorář.

Asi po dvou dnech jsem na jednom čtení spálil proklamativně své básně v takové misce na olympijský oheň. Další texty v češtině jsem neměl. Andreas se mě zeptal, co budeme jako dělat, když umím zpaměti pouze Medvídka Pú. A tak jsem vymyslel plán. Na začátku každého dalšího čtení jsem udělal normální kotrmelec vpřed a Andreas vysvětlil publiku, že já jsem autor a on překladatel, a potom ten můj kotrmelec přeložil do litevštiny tak, že udělal kotrmelec vzad, a potom jsem řekl báseň o Medvídkovi Pú a nakonec jsem hrál přes mikrofon na suché zipy na mé vestě.

Po týdnu se mi začalo zdávat o tom, že nic nedělám, že jen tak ležím doma, a tak jsem odletěl. Ale jedno překvapení jsem nakonec ještě zažil. Na letišti v Ruzyni jsem čekal na mou tašku, ale nic se nedělo, žádné zavazadlo pod cedulí Litva nevyjíždělo. Vedle stál člověk v uniformě zřízence, zeptal jsem se ho proto, jestli už vyložili zavazadla. Začal na mě mluvit polsky, tak jsem přešel k přepážce, kde se reklamují ztráty zavazadel, a ta paní na mě začala také mluvit polsky a já se zděsil, že moje taška je asi v Praze, ale že já jsem omylem zalétl do Varšavy. Ta hrůza trvala několik vteřin, než jsem za sebou zaslechl nadávky v češtině a pochopil, že jsem opravdu doma.

5. 6. 2005