Skupinu založili klávesista Nick Rhodes, bubeník Roger Taylor a baskytarista John Taylor. Později se k nim přidali kytarista Andy Taylor a zpěvák Simon Le Bon. Prosadili se v konkurenci kapel jako Spandau Ballet, Human League, Ultravox a Culture Club. Loni vydali aktuální album Astronaut, písničky z něhož přijedou 10. června prezentovat do pražské T-Mobile Areny. Dostane se ale i na jejich tvorbu z 80. let.

Co pro vás znamenají koncerty, které teď hrajete?

No, znamenají... Víte, je to můj život. Jsou pro mě velice podstatné. Myslím si, že je důležité, nebo je to spíš dar být v kapele, kde jsou všichni vynikající ve své práci, mají obrovský smysl pro humor, vycházíte s nimi. Je to prostě báječné. Dlouho jsme nehráli, a tak je hrozně příjemné jet teď na turné s touhle perfektní kapelou.

Takže si to užíváte...

Určitě!

Je atmosféra na nových koncertech jiná než na těch v osmdesátých letech, kdy jste byli na vrcholu?

Myslím si, že je tvrdší, o něco dospělejší. Ta energie je hlubší, přemýšlivější. Je to pro nás vášeň, myslím si, že jsme byli všichni okouzleni tím, jak nás lidé přijali.

Když jste skládali muziku na vaši novou desku, mysleli jste při tom spíše na starší, dospělé publikum, nebo jste se také snažili oslovit mladé lidi, kteří neznali vaši tvorbu z osmdesátých let?

Myslím si, že člověk se prostě snaží udělat něco, co se jemu samotnému líbí. Chci říci, že je velice těžké nemyslet na komerci, nemyslet na to, kdo si to bude kupovat. Samozřejmě existuje obava, zda se člověku podaří oslovit mladé lidi, zda se dostane do žebříčků. Neřekl bych ale, že to je to pravé. Mnoho umělců, kteří se v těchto žebříčcích vyskytují, prodává desky -náctiletým, ale já si nemyslím, že je to nevyhnutelné. Podle mě člověk prostě musí dělat tu nejlepší muziku, jakou dokáže, napsat nejlepší písničky, udělat nejlepší album.

Žijete v současnosti normální život?

Jasně! Nudný! Ale vážně, jsem otcem, manželem, zrovna mám stálé zaměstnání. Takže ano, žiji normální život. Není to, jako kdyby mi bylo devatenáct: v tom věku se zdá být to, co dělám v muzice, daleko zajímavější. Ale můj současný život je báječný. Mám veliké štěstí. Každý den děkuji Bohu za svůj život. Nemohu si stěžovat.

Existuje něco, co ve světě šoubyznysu nenávidíte?

Myslím že ani ne. Mám pocit, že cokoli se v šoubyznysu stane, stane se z nějakého důvodu. Snažím se slovo "nenávidět" vůbec nepoužívat, nemám ho rád. Je to podle mě příliš silný výraz pro něco, co možná není až tak důležité.

Chystáte se vydat další desku?

Určitě. Rozhodně chceme příští rok nahrát další.

Jak vypadá váš běžný den na turné?

Vstávám obvykle později ráno. Zkontroluji si e-mail, dám si kávu, občas zelený čaj, abych se cítil zdravě. Někdy jdu do sauny nebo si zacvičit. A nasnídám se. To je pro mě velice důležité. Dále záleží na tom, jestli cestujeme. Když zrovna nejsme na cestě v den koncertu - a my se snažíme v den koncertu necestovat, jdu kolem čtvrté hodiny odpolední na místo, kde večer hrajeme. Uděláme zvukovou zkoušku, zajistíme, aby vše fungovalo tak, jak má. Je to velice nudné.

Pak jdu zpět do hotelu, upravím si vlasy, převléknu se a potom už se vracím na místo koncertu, tak kolem půl sedmé, sedmé večer. Někdy proběhnou setkání s lidmi, se kterými se musíme setkat, a koncert začíná obvykle kolem deváté hodiny. Prostě je to spousta nudných věcí, které za tím koncertním zážitkem stojí.

Mohl byste shrnout vaši kariéru jednou větou?

Řekl bych "Museli jsme to dělat a stále musíme".