Hru u nás poprvé uvedla činohra Národního divadla moravskoslezského v Ostravě v režii Radovana Lipuse se skvělými hereckými protagonisty Janem Hájkem a Jiřím Sedláčkem v rolích Ellinga a Kjella Bjorna. Ostravští přidali k názvu hry podtitul Chvála bláznovství podle traktátu Erasma Rotterdamského. Dali tak najevo, že s tím, kdo je normální a kdo je blázen, to rozhodně není tak jednoduché.

V Praze hru poprvé uvedlo Divadlo Na prádle a nyní se objevila na jevišti Divadla Kalich jako příležitost ke společné práci bratrů Michala a Vladimíra Dlouhých. Narozdíl od Marberovy hry Na dotek, v níž spolu hráli před časem v Divadle Rokoko, je to tentokrát spolupráce takříkajíc "na tělo".

Elling je nadprůměrně inteligentní muž něco po třícítce s diagnózou autismu, paranoie a sociální fobie, Kjell Bjorne je jeho protipól - hromotlucký instalatér s nižší inteligencí, ale s daleko větší sociální přizpůsobivostí. Hra je oba zastihuje po propuštění z psychiatrického ústavu, kdy se pokoušejí žít samostatně v chráněném bytě.

Není to ovšem jednoduché. Jejich postižení je odrazuje od kontaktu s vnějším světem, uzavírají se do svého bytu jako do bezpečné ulity a problémem je pro ně už zvednout sluchátko vyzvánějícího telefonu. Ještěže jsou na to dva - poutá je nejen společná minulost v léčebně a psychické postižení, ale i zájem o opačné pohlaví. Zatímco Ellingovi ale stačí ke spokojenosti vymýšlení fantastických historek o jeho údajných erotických zkušenostech, jimiž zásobuje Kjella Bjorna, ten touží po tom najít si ženu. I to se mu podaří, i když pro většinu ostatních mužů není Reidrun žádné "terno".

Michal a Vladimír Dlouzí si společné hraní doslova užívají. Pro nikoli naplno využívaný herecký talent Vladimíra Dlouhého je psychicky komplikovaný Elling příležitostí, kterou dokázal maximálně zúročit. Od počátku hraje Ellingovu panickou hrůzu z kontaktu se světem za dveřmi bytu, jeho tělo je sevřené křečí a jeho pohyby těkají v nekontrolovatelném střetu bezprostředních podnětů a okamžitých obav. Jen vzácně se dokáže uvolnit, ale po většinu hry trvá v neustálé napjaté opozici. Nejistý úsměv střídá výsměšně poťouchlý, který si nasazuje jako obrannou masku, vzácně i spokojený, když se mu podaří dosáhnout svého - třeba přinutit lstí Kjella Bjorna, aby se za něho vydal na nákup.

Za monology, v nichž popisuje své duševní pochody při pokusu o překonání komunikační bariéry, sklízí Vladimír Dlouhý po zásluze potlesky na otevřené scéně. Neodolatelný je především popis básnického happeningu, na který se Elling vydá, když v sobě objeví básnické sklony. Elling v jeho podání je velká herecká postava, jakou jsme od Vladimíra Dlouhého již opravdu dlouho neviděli.

Michal Dlouhý není (narozdíl od ostravského Jiřího Sedláčka) vybavený zjevem pro hromotluckého Kjella Bjorna, a tak dosahuje jeho přímočaré prostoty spíše akcentováním Kjellovy dětské prostoduchosti, důvěřivosti a naprosté otevřenosti. Vůči Ellingovi zachovává oddaně podřízenou pozici, utíká se k němu vždy, když si neví rady. Pojí je křehké a přitom pevné pouto duchovních dvojčat, která, ač naprosto rozdílná, přece bez sebe nemohou existovat, což jim ovšem nebrání v malicherných hádkách a sporech.

Režisér Ondřej Zajíc našel v bratrech Dlouhých ideální herecké představitele, jeho režie ale jakoby se nedostala za hranice jejich vzájemného vztahu. Hlavním tématem inscenace se stává Kjellova touha po ženě, která se naplňuje vztahem s Reidrun, již Eva Leinweberová kreslí v drsně nepřikrášlené podobě (alternuje Lucie Stejskalová), méně vypracovaná je tématická linie sbližování obou mužů s okolním světem - ať už skrze sociálního pracovníka Franka (Vasil Fridrich) nebo třeba skrze scénu odhodlání se k návštěvě restaurace. V postižení tohoto zápasu o překonání sociální a komunikační bariéry se dostala Lipusova ostravská inscenace daleko dál. I tak je ovšem Elling a Kjell Bjorne v Divadle Kalich pozoruhodná inscenace, která především pro herecké partnertsví bratrů Dlouhých ční vysoko nad průměrem letošní divadelní sezóny.

Axel Hellstein: Elling a Kjell Bjarne

Překlad Jaroslava Vrbová, režie Ondřej Zajíc, dramaturgie Věra Mašková, scéna Adam Pittra, kostýmy Eva Pittrová, produkce Michal Kocourek, Hamlet Production a.s.

Premiéra 16. 5. 2005 v Divadle Kalich