Po rozehřívací půlhodince českých punkrockerů Clou nastoupili za zvuku fanfár a pouhým nákrokem na pódium vše v dohledu opanovali. Titulní skladba z jejich loňské stejnojmenné desky pobídla takřka naplněnou halu k tanci (včetně sektorů určených k sezení) a až do poslední písničky se to nezměnilo. Zpěvákovi a kytaristovi Billie Joe Armstrongovi "zobal z dlaně" i ten, kdo se přišel pouze dívat. Musel, tak strhující to bylo.

Následující písnička Jesus Of Suburbia odstartovala řadu pyrotechnických, světelných i vizuálních efektů, které Green Day přivezli s sebou. Povolila rovněž uzdu hravosti, jíž v sobě rozjaření punkoví třiatřicátníci mají. Z obrovské umělohmotné stříkací pistole nejprve osvěžoval publikum Armstrong sám, ale záhy si vzal pomocníka z řad diváků a radostně sledoval, jak svým kamarádům pod pódiem splachuje zbytky smutků.

Na ty nebyl čas. Mladík Mário, který byl vybrán, aby na pódiu drhnul tři akordy spolu s dalšími dvěma šťastnými diváky u baskytary a bicích, se nestačil divit, když mu po tom krátkém hudebním extempore Armstrong nástroj daroval. Dělává to často, rozpočet kapely odevzdaná kytara rozhodně nezničí.

Po jazzrockové vložce s dechovou sekcí došlo i na starší skladby. Basket Case, She a další připomněly devadesátá léta. Armstrong při svých dialozích s publikem neopomněl pošpinit prezidenta Bushe, trn ve svém klukovském oku.

V přídavku vše završila předělávka hitu skupiny Queen We Are The Champions. Hala zpívala jako o život, po tělech diváků stékal pot způsobující mrazení v zádech, ovšem nikoho nenapadlo sednout si zpět do sedaček.

Většina písní Green Day se drží staré dobré jednoduchosti a přímočarosti. Rozhodující je silný melodický nápad. Trojice posílená koncertním kytaristou vše jistila skvěle zvládnutými, silnými a přitom tak nějak jemnými vokály.

O kus dál v Holešovicích oplakávali diváci vyřazení Al Dhábby ze SuperStar. V Sazka Areně nebyl na slzy čas, tam se hrál punk"n"roll.