Na vaší aktuální desce je řada orientálních zvuků. Co vás na nich přitahuje?

Nikdy jsem nic nekonstruovala. Jdou ze mě melodie, které mají orientální nádech a melodiku. Nějakým způsobem se ve mně tvoří. Zjistila jsem to, až když jsem napsala první takovou písničku. Na mé debutové desce byla skladba Dievčatko, jediná podobného charakteru.

Kde se to ve vás vzalo?

Strašně se mi orientální prvky líbí. Člověk samozřejmě může své hudební nápady usměrňovat, ale já většinou stejně zakotvím tam. Je to sound, který chci slyšet. Byla bych samozřejmě schopná vytvořit něco, kde nejsou půltóny a ty typické zvuky. To mě ale tolik nebaví.

Vypadáte, že byste mohla mít rodové kořeny směrem na východ od Česka. Znáte svůj rodokmen?

Má prababička byla židovka a o dvě pokolení dál byla dědečkova máma poloviční Turkyně. Ukazovali mi její fotky. Z matčiny strany mám maďarskou krev.

Táhne vás to třeba do Turecka?

Netáhne, já se k tamní melodice nedostávala na zájezdech, ale přes interprety, které jsem měla možnost slyšet. Okamžitě jsem v ní byla doma. Strašně toužím podívat se do Izraele. Je to můj dlouhodobý sen a věřím, že se mi vyplní už letos v létě. Izrael je pro mě opředený velkým tajemstvím. Četla jsem o něm krásnou dvoudílnou knihu, která mě strašně vzala.

Kam se ještě chcete podívat?

Na Kubu, a nesmí mi zemřít Fidel Castro... Musím tam jet, dokud je socialistická. Jelikož se to tam hroutí, budu muset zájezd na Kubu upřednostnit před Izraelem.

Proč chcete jet do socialistické země?

Protože je to jedna z mála zemí, kde okamžitě nezakopnete o McDonalda, lidé nikam nechvátají, protože proč? Ještě je nesmetla ta vlna povrchnosti. To se mi líbí.

Vážně?

Vím, že je to svým způsobem rezervace, nicméně v ní musíte přemýšlet pouze nad sebou. Zvenčí tam nevniká tolik impulsů, ani kulturních, ani materiálních, a tak lidé musí jednoduše ve svých myšlenkách dovnitř. V našem světě platí, že čím je doba rychlejší, tím je život povrchnější. Tam nemají na výběr. Musí se buď věnovat nějakému umění, anebo přemýšlet. I když člověk bojuje proti nějakému nepříteli, dovoluje mu to ponořit se do sebe a dostat zevnitř všechno, co v něm je. Já vím, že je to svým způsobem hrozné. Na pár roků bych tam ale jela a zažila si socialismus jako dospělá. Když u nás skončil, bylo mi třináct.

Jaké vnímáte impulsy demokratického zřízení?

Jsou to rovněž impulsy zvenku. Když se člověk chce zastavit a přemýšlet, přijde na to, že žije strašně rychle. Současně ale vím, že když chci přežít, musím jít v tom proudu také. Je mi jasné, že demokracie je lepší způsob než socialismus, ale doufám, že není ten poslední, na který lidé přišli. Je to džungle.

Jak vy osobně proti povrchnosti bojujete?

Nemám ji ráda, a nemám ji ráda i proto, že je jí ve mně dost. Protože je kolem těch lákavých povrchních toků tolik, sotva mě něco donutí sehnat si například knihu, kterou si chci už dlouho zoufale přečíst. Když si zapnu televizi nebo internet, vyhrnou se na mě milióny informací, které mi dovolují uchopit je a nejít při jejich zpracovávání do hloubky. To je můj velký problém. Socík byl dobrý k tomu, že člověk byl zavřený v pár informacích a musel jít do hloubky. Vím, že je to zoo, ale na pár let podle mě není taková zoo marná k tomu, aby si člověk uvědomil, co všechno se dá dělat mimo ni...

Na vaší desce je skladba Man O To, duet, který jste nazpívala s teheránským zpěvákem Arashem. Jaká to byla spolupráce?

Dát nás dohromady byl nápad lidí z vydavatelské firmy Warner Music. Přemýšleli, jak uvedou mou, na naše poměry netradiční desku, a napadlo je, že by to měli spojit s umělcem, který je z Orientu. Dali mi na výběr a já zvolila Arashe. On souhlasil, nabídl mi své písničky, vybrali jsme Man O To a nahráli ji ve Švédsku, kde Arash žije.

Arash zpívá v perštině. Zajímá vás ten jazyk?

Zajímá, ale nemám šanci se ho naučit. Kdysi jsem se učila hebrejsky a skončila jsem u abecedy a asi třiceti slov. Znechutilo mě, že nemohu číst. Hebrejština nepoužívá samohlásky. Lidé tam musí tak dokonale ovládat jazyk, že si dokáží domyslet, co slovo bez samohlásek znamená. Samohlásky mají jen děti ve slabikářích. To mě definitivně znechutilo, jelikož bych se nejdřív musela naučit plynule mluvit a potom bych možná většinu věcí přečetla. Už je mi jasné, proč někdo studuje hebrejštinu celý život. V perštině se mi zpívalo lépe než slovensky. Asi nezáleží na tom, kde se narodíte, ale který jazyk vám v ústech lépe plyne. Vždy když jsem začala zpívat, tak se Arash usmíval. Říkal mi, že je to v pořádku, že mi rozumí, nicméně je to prý velice roztomilé. Bral to jako takové žvatlání.