Do české kinematografie jste se zapsal jako režisér i scenárista nejen pohádek, ale i crazy komedií. Kudy vedla vaše cesta k pohádkám?

K pohádkám jsem se dostal tak, že mi byla nabídnuta Popelka, která mě okamžitě zaujala. Říkal jsem si, to je prima. Scénář se mi líbil, tak jsem začal Tři oříšky pro Popelku zvolna připravovat v létě. Při jednání mi nabídli lehce vyšší rozpočet, než bylo tehdy běžné - tři milióny. Nakonec se ale ukázalo, že mi nestačil, dal jsem si hodně záležet na výpravě. Přemýšlel jsem, jak sehnat více peněz. Nechali jsme scénář přeložit do němčiny a poslali jej do německého studia, odkud se ozvali do tří dnů, že to berou.

Měl jsem ale štěstí, protože v určité fázi při vyjednávání s německou stranou jsem dostal nápad, že bychom Popelku mohli točit v zimě, že tím získáme úplně jinou dekoraci. Při natáčení se mi ten sníh trochu vymstil, protože v Německu, kam jsme odjeli točit, nespadla první tři dny ani jedna sněhová vločka. Vylhali jsme se z toho pomocí umělého sněhu. Nakonec ale na Šumavě napadlo sněhu dost...

Nejvýraznější byla vaše spolupráce s Milošem Macourkem. Kam spadají počátky vaší společné tvorby?

Byla z nás, dalo by se říct, taková dvojka, i když jsme každý pracovali také s jinými autory. Macourek třeba dělal na animovaných sériích a kromě toho psal ještě knížky pro děti. Stihl toho strašně moc, pracoval i pro divadlo.

Ale jak jsme se seznámili... Právě tady ve Zlíně, při prvním ročníku tohoto festivalu, kterému je letos pětačtyřicet let. Domluvili jsme se ve vlaku na cestě z Prahy do Zlína, že zkusíme natočit něco společně.  Povídali jsme si a zjistili, že máme spoustu společných zájmů. Když jsme dojeli do Zlína, dali jsme si kafe a šli se podívat do galerie. To nás pak provázelo celý život. Například když jsme byli v New Yorku, nejprve jsme zamířili do nejbližší galerie.Výtvarné umění jsme měli oba moc rádi. 

Naše spolupráce vlastně začala až po třech letech, kdy jsme se vrátili k námětu z komiksu Kdo chce zabít Jesii?, který jsem Macourkovi navrhl tehdy v tom vlaku. Odjeli jsme k němu na chalupu a během tří týdnů byl scénář hotový.

Jak se vám s ním spolupracovalo?

Miloš byl hysterik a já byl až skoro flegmatik, takže jsme se báječně doplňovali, protože on se rozčiloval za nás za oba a já jsem ho zase klidnil. Ale nakonec jsme došli ke shodě, jinak bychom společně nemohli tak dlouho spolupracovat. My jsme se naší prací neskutečně bavili.

Ve svých filmech si pohráváte s náročnými triky. Bylo těžké je zrealizovat?

Když si člověk pustí fantazii na špacír, tak si navymýšlí věci, které jsou úžasně nadrealistické, ale je nutné je promyslet i z hlediska realizace. Náročná byla i Dívka na koštěti, jak scéna s bezhlavým Janem Hrušínským, tak i samotné létání. Nyní jsem viděl, že dokonalé létání vytvořili například v Harry Potterovi.

Trikovou stránku jsme hodně diskutovali s Vladimírem Novotným, který nám pomáhal. Ale i podvodní scény ve filmu Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách byly složitější, než by se mohlo zdát, protože jsme se chtěli vyhnout technice druhého negativu, takzvaného double negativu, při kterém ztrácí materiál na kvalitě a zhoršuje se zaostření.

Natočil jste více než pětadvacet filmů a stejné množství snímků pro televizi. Kterého ze svých filmů si nejvíce vážíte?

Jednoznačně filmu Pane, vy jste vdova! a pohádky Tři oříšky pro Popelku. Komedii Pane, vy jste vdova! jsme začali vymýšlet na pláži v chorvatském Hvaru a na scénáři jsme s přestávkami pracovali přes dva roky. Inspirovali jsme se zprávou, že se profesoru Barnardovi v Jižní Africe podařilo jako prvnímu transplantovat srdce. Ohromilo mě to. Rozhodli jsme se, že to dotáhneme ještě dál a napíšeme film o vyměňování mozků.

Jak byste charakterizoval své komediální filmy a ty, které se točí dnes?

Ve svých filmech jsem se vždy snažil naladit diváka tak, aby se bavil a byl ochoten věřit i třeba tomu, že se mozek může transplantovat třikrát. Příběh musí letět, být vygagovaný, nezdržovat, překvapovat. Jedna zápletka musí navazovat na druhou, jeden vtip vycházet z druhého. Proto jsem dával hercům prostor k improvizaci.

Třeba takový Vláďa Menšík to dělal zas tak, že jak dostal scénář, přečetl jej a pak už chodil jen s vytrhanými listy ze scénáře. Držel se samozřejmě kontextu, ale repliky si částečně upravoval podle sebe. Dnes mi přijde, že se žije pro okamžitý nápad, málo se pracuje se scénářem, chybí dramaturgie.

Lidé se baví tím, když slyší ve filmu šestkrát za sebou slovo hovno. Komedie se hodně zvulgarizovaly. V mých komediích zaznělo nejsprostší slovo"hovnajs" z úst Ivy Janžurové.

Kdybyste mohl obsadit do svého filmu jakéhokoli herce, kdo by to byl?

Vždycky mě fascinoval Jack Nicholson. Umí geniálně měnit podobu s každou rolí. Je velmi nadaný a pracovitý. Má v sobě obrovský herecký potenciál. Hned bych jej obsadil do role démonického černokněžníka.

Když se ohlédnete za svým profesním životem, co pro vás film jako takový znamená?

Film pro mě znamená celý můj život. Už jako sedmnáctiletý jsem věděl, že chci dělat film.