Článek
Při tak rozsáhlé odborné činnosti se jeho fotografická tvorba, především posledního desetiletí, přirozeně ocitá ve stínu organizátorských, kurátorských, pedagogických a publikačních aktivit. Subjektivně dokumentární tvorba Vladimíra Birguse nebyla nikdy příliš rozsáhlá, v plynulém pozvolném vývoji si zachovává souvislost jednoho cyklu, rozhodně ale není neznámá.
Tuto část Birgusových aktivit bilancuje retrospektivní monografie, kterou právě vydalo pražské nakladatelství KANT, a k této příležitosti připravil Pražský dům fotografie výstavu autorových barevných dokumentárních snímků z posledního desetiletí.
Pocity z velkoměst
Od mimořádného studia na FAMU až do současnosti, již třetí desetiletí, rozvíjí Vladimír Birgus soubor Cosi nevyslovitelného. Vytváří v něm snímky s obecnějšími tématy, u kterých není důležité, zda vznikly v Madridu, Londýně, Houstonu, Moskvě nebo v Praze. Jeho tvorbu charakterizuje jasná konstrukce, racionalita, která však není na překážku emotivnímu obrazovému sdělování, a pečlivá kompozice, jež může občas působit jako pečlivá dekompozice. Lidé na Birgusových snímcích jsou často odvráceni zády, bez konkrétnosti obličeje, náznaku vzájemného kontaktu. Většinu snímků tak můžeme vnímat jako pocity z velkoměst - alespoň tam, kde je zdůrazňována konfrontace člověka s jím vytvořeným prostorem, kontrast osoby a monumentální velkoměstské architektury. Pod zdánlivě jednoduchými a na první pohled snad i motivicky nepříliš atraktivními záběry se skrývá bohatá řeč odkazů.
Autora nezajímají výrazy tváří nebo děj, vztahy a protiklady předmětů, ale o to více se soustřeďuje na symbolický jazyk gest, sleduje jemné nuance údů a nachýlenosti těl. Specifické místo má v tomto vizuálně bohatém světě významů častá práce se světlem. Fotografii mnohdy umocňuje ostrý přechod mezi světlem a stínem, konfrontace člověka s jeho vlastní siluetou, někdy je prostřednictvím stopy stínu zpřítomněna existence fotografa.
Přechod k barvě
Přibližně od poloviny 80. let fotografuje Vladimír Birgus vedle černobílé fotografie paralelně také na barevný inverzní film, od poloviny 90. let v jeho snímcích barva zcela dominuje. Pracuje s barvou jako svébytnou obrazovou složkou a snaží se o psychologické a emotivní využití účinků barev. V průběhu let se omezuje na stále menší počet výrazových prvků, oprošťuje se od mnohobarevnosti a pracuje většinou s jednou barvou v jinak monochromně nebarevném prostředí. Jeho fotografie jsou stále méně výpravné a jejich výpovědní síla je stavěna důrazněji na výtvarných aspektech - barvě, světle a stínu, tvarech.
Soustřeďuje se na několik málo osob, náznaky gest, které bychom ani při největší vůli nemohli nazvat dějem. Na důrazu zde postupně nabývají aspekty, pro které sám autor v českém prostředí na začátku 80. let razil označení subjektivní dokument, tedy zobrazení pocitů, onoho "nic moc se neděje, ale je to zajímavé", potlačení dějovosti, zdůraznění mnohoznačnosti náznaků a bohaté sítě významů.
U autora tak erudovaného v univerzu fotografických obrazů nelze než očekávat kontinuální sledování a porovnávání vlastní tvorby s děním u nás i ve světě. Zatímco v rané tvorbě můžeme spatřit vliv Roberta Franka, Williama Kleina a do jisté míry snad i Diany Arbusové, později lze postihnout, a to především v černobílé fotografii, řadu paralel s tvorbou Charlese Harbutta, případně Josefa Koudelky.
Na Birgusovo formování pojetí barevné fotografie měli výrazný vliv, jak sám autor uvádí, Joel Meyerowitz a Alex Webb. Právě tak bychom našli řadu paralel s filmy Michelangela Antonioniho, Alaina Robbe-Grilleta, Jean-Luc Godarda a dalších. Až obsesivně sleduje takové motivy, které ladí s jeho vnitřním světem. Ať je kdekoliv, hledá své obrazy, zdánlivě banální situace pečlivě vyčekané, které si nachází a fotografuje.
Vladimír Birgus: Cosi nevyslovitelného.
Vladimír Birgus: Cosi nevyslovitelného.Fotografie 1992-2002.
Galerie Oskara Kokoschky 8. 1.-16. 2. 2003