Jak vznikalo  představení Písně poutníků?

Odjel jsem tehdy do severní Indie jako poutník, na místo, kde Buddha čekal na své osvícení. Byl jsem jím už dávno přitahován. Fascinovalo mne, jak lidé stále věří v posvátnost řeky Gangy, jak se v ní omývají, koupají, pijí vodu a zároveň do ní sypou popel mrtvých. Často bylo vidět i zbytky napůl spálených těl. Těmito zážitky jsem byl tak zasažen, že jsem se hned po návratu rozhodl vytvořit toto představení. Inspiroval jsem se také knihou Hermanna Hesse o Siddhartovi a také jsem dlouho vybíral hudbu. Oslovily mne nejvíce gruzínské písně, které jsou spjaty se zemí a životem obyčejných lidí. Vše šlo úplně samo, jako by to bylo vyšší rozhodnutí.

Jakým způsobem jste s tanečníky pracoval?

Nechal jsem je dlouhé měsíce meditovat. Dost mne za to nenáviděli. Pak jsem je nechal velmi dlouho improvizovat. V tréninku používáme i asijská bojová umění a tai - či.

Na jevišti máte neuvěřitelné množství rýže. Proč jste jako scénografický prvek vybral právě ji?

Pro všechny východoasijské země znamená rýže symbol země, která nás živí. Vyrůstali jsme s rýží. Jako děti jsme viděli zemědělce rýži sázet, vítali jsme je, když se vraceli z polí. Pamatuji se také, že jsme si s ní nesměli hrát. Rýže byla prostě posvátná.Takže si vlastně tak trochu splňuji své dětské přání hrát si s rýží. Vozíme s sebou 3 tuny speciálně upravené dlouhozrné rýže, která je po všech dlouhých procedurách obarvena zlatou barvou.

Rýže symbolizuje zemi a krajinu, kterou mohu tanečními obrazy přetvářet. Měním divákům před očima krajinu. Představení trvá devadesát minut a po celou dobu stojí na okraji jeviště mnich, který medituje a je zasypáván rýží. Často jsou diváci nejvíce zasaženi právě tímto aktem.

Soubor jste založil již v roce 1973, čím jste byl tehdy nejvíce ovlivněn?

Název souboru nese pradávný název čínského rituálního tance Cloud Gate starého pět tisíc let. Tím se hlásím k tradicím. Samozřejmě jsem byl jako klasicky vyškolený tanečník ovlivněn západními technikami, nejvíce taneční technikou Marty Grahamové, v jejímž souboru jsem se školil. Také klasický tanec měl a má silné místo pro vrcholnou kvalitu tanečního projevu. Kvalita provedení je na prvním místě, ale duchovní sféra je pro mne stejně důležitá. Obrazně řečeno, pijeme espresso a colu, ale zároveň si nenecháme ujít rituál pití čaje. Surfujeme po internetu, ale stále také chodíme do chrámu. Tchaj-wan je ostrov neklidu a to nás stále nutí k přemýšlení.

Co nového s Vaším souborem připravujete? V Praze jsme před třemi lety viděli představení Moon Water, v němž bylo tématem voda a země. Jaký živel nebo symbol přijde příště?

Zabývám se tématem, které pro asijské kultury typické a svým způsobem je jim společné, a to je kaligrafické písmo. Navazuji tak trochu na svůj starší projekt.