JIŘÍ DAVID: V poslední době (snad nejen) mě v umění stále více trápí několik otázek, kterým jste se také vy jako filosof a sociolog práva a politiky mnohokrát věnoval na stránkách Salonu. Zabýváte se mimo jiné vztahem mezi estetikou a politickými či morálními postoji a motivy umělce. Je skutečně estetika tak nezávislá na etice, jak tvrdíte, a opravdu se domníváte, že umění nesnese etická kritéria?

JIŘÍ PŘIBÁŇ: Navzdory očividným souvislostem mezi uměním a politikou či morálkou jsem hluboce přesvědčen, že estetické pole lidské tvořivosti je třeba odlišovat od etických či politických kritérií, která na ně klademe. Vzpomeňte si na zmatky, jaké působí pojem "angažované umění" nebo "kritické umění". Nepochybně se zde chce říct, že se jedná o umění, jehož výpověď má mít morální či politickou důležitost. Jak chceme takové umění posuzovat? Máme na ně vztahovat jiná kritéria než na umění "neangažované"? Já osobně se vždycky stydím za kritiky, kteří sice připustí, že dílo není esteticky příliš hodnotné, nicméně obsahuje důležité mravní myšlenky, a proto je z celospolečenského hlediska významné. Cítím v tom právě onu povýšenost pohledu, který jako kdyby znal správnou verzi našeho morálního univerza, a proto mohl v absolutních morálních kategoriích hodnotit jakékoli dílo. (...)

Přijmeme-li jako hlavní hodnotu a měřítko fakt, že nějaké dílo třeba kritizuje hloupou politiku nějaké vlády, a kvůli tomu budeme ochotni odhlédnout od všech jeho estetických nedostatků, s odstupem doby budeme vypadat jako hlupáci. Tato vzájemná přitažlivost "idiotů" politiky a umění či umělecké kritiky je ostatně velmi zajímavá z hlediska širšího kontextu umění a moci. (...)

Mám například velmi nepříjemný pocit mrazení v zádech, kdykoli vidím Triumf vůle od Leni Riefenstahlové, ale třeba i Ejzenštejnových Deset dnů, které otřásly světem: umělci mimořádného talentu zcela ve službách oficiální ideologie, estetika podřízená "velkým myšlenkám". Přitom si ale uvědomuji, že v tomto okamžiku je můj pohled již podřízen určitému morálně-kritickému soudu, který s estetickými kvalitami tvorby bezprostředně nesouvisí. Jinak bychom museli ustavit morální tribunály nad uměním a "vypořádat se" například s dílem Ezry Pounda, Louise-Ferdinanda Célina, ale i Pabla Nerudy nebo Gabriela Garcíi Márqueze. Byl Pablo Picasso menší umělec, protože byl misogyn a komunista? (...)

I takoví moralisté jako například Susan Sontagová připouštějí, že přílišná soustředěnost na obsah díla znemožňuje pochopit dalekosáhlou proměnu formy, která chce uniknout interpretovatelnosti. Jinými slovy, z hlediska našeho estetického zájmu není důležité to, co obraz zobrazuje, ale mnohem více samotné zobrazující vlastnosti a síla obrazu.