V myšlenkovém a morálním poselství hry přeložené Zdeňkem Digrinem se mnohé realitě groteskně vymyká. Hrabě Paolo Grazia (Ondřej Vetchý) je svými názory a postoji skutečnému životu tak vzdálen, že nevěra vlastní ženy Saviny (Ivana Chýlková) ho postaví před problém téměř neřešitelný: dostát svým proklamacím a nestat se skutečným vrahem (nevěru je nutno trestat smrtí viníků).

Vražda v zájmu cti

Tvář si uchová tím, že vraždu v duchu delitto donore (zločinu v zájmu cti) dokonale finguje. To z něj rázem udělá hrdinu, miláčka davu, pro soud z vraha oběť (jsme v Itálii druhého desetiletí 20. století). Paradoxní grotesknost konfliktu i situací zdůrazňuje fakt, známý zprvu jen divákům. Graziovým advokátem u soudu je milenec jeho ženy (Jaromír Dulava). Souběžným protikladem hlavní dějové linie je pak postoj k partnerství, k manželství věkově nerovného vztahu bankéře Zanottiho (Nárožný) a jeho Elisy (alternující Anna Bendová a Dana Černá). Zcela za své vezmou pak zásady jiného aktéra, soudce Miliottiho (Michal Pavlata), strůjce osvobození přítele Grazii i jeho stíhání poté, co vyjde najevo pravda.

Petr Nárožný se vrátil

Na Masku a tvář neradím jít jako na lehkou salónní frašku. Postojí i řešeními sahajícími až k absurdním pointám se takovému zařazení Chiarelliho hra vzpírá. To režií tohoto vlastně místy až havlovsky absurdního příběhu znamenitě vystihl Ladislav Smoček. Nejblíž autorově odkazu hrát v podstatě vážné společenské téma Masky a tváře jako bulvární komedii byl určitě právě navrátilec Petr Nárožný. Jeho Zanotti je stárnoucím seladonem vědomým si vlastní nedostatečnosti jakkoli uspokojit svou mladou ženu. Na tom staví životní styl, a na rozdíl od hrdinného tenora Grazii ho nepotkávají osudové problémy. Vetchý, Dulava, Pavlata, Chýlková i další jsou pak strůjci groteskní atmosféry, která z Masky a tváře činí legitimní titul vlastní tvář znovu úspěšně nalézajícího Činoherního klubu.