Hlavním hrdinou vaší hry Plyš je mladý fotograf, který touží po seznámení naslepo v darkroomu erotického klubu. Další hrdina je závislý na internetové pornografii. Jak jste na toto téma přišel?

Hra je mým ironickým pohledem na lidskou samotu ve velkoměstě. Je nejžhavější léto za několik posledních let a vypadne elektřina. Pět postav se postupně potkává a ve tmě si řeknou i to, co by jinak utajily. Je to příběh o pózerství, stylizaci, o mladých lidech, kteří si raději prohlížejí obrázky než čtou knihy, a častěji komunikují na chatu než v reálu. Podle mě je to komedie.

Zas a znova se mluví o tom, že přibývá lidí, kteří neumí navázat normální vztah a komunikují se světem jen přes počítač. Narůstá tak rodina internetových "samotářů". Co na to podle vás má vliv?

Internet se za uplynulých deset let neskutečně zrychlil a stal se vším možným: poštou, televizí, diskusním klubem, hernou, seznamkou, hudebním vysílačem, univerzitou, zaměstnavatelem. A pro mnohé lidi také životním partnerem.

Jedna z postav ve hře je úspěšný manažer a mediální manipulátor, ale v soukromí je to internetový voyeur, který není schopen navázat normální vztah a dokonce si to už ani neuvědomuje, cítí se šťastný a spokojený.

Mám dojem, že jakákoliv divná věc se dnes brzo stává normalitou, nebo dokonce vyhledávanou lahůdkou médií.

Postavy vašich příběhů žijí často v zajetí moderních technologií, utkávají se s marketingem, se showbyznysem, s popkulturou. Jaké literární hrdiny máte rád vy sám?

Mám rád autentické hrdiny, kteří prožívají silné příběhy a žánrově jsem velice otevřený čtenář. Čtu komiksy, povídky i románové ságy. Je mi hodně blízká ironie a absurdní humor, což jistě souvisí s tím, že žiju ve střední Evropě.

Pokud jde o divadlo, obzvláště oceňuji mladou německou dramatiku, která vyrůstá v jazykovém a kulturním prostředí, kde trávím hodně času. Je to multikulturní, hravé a zábavné drama plné odkazů na současný chaotický svět.

Plyš vyjde také jako román. Máte knížku už napsanou?

Hra a román vznikaly ve stejném období a vzájemně se neustále ovlivňovaly. Ale knihu jsem se pak rozhodl kompletně přepsat, takže drama nakonec přichází dřív.

Jak se hra a knížka liší?

Stejný je vlastně jenom začátek, výchozí situace a některé dialogy. Román pak zachycuje kariéru fotografa, kterého v Divadle Na zábradlí hraje Ladislav Hampl. Pro mě je skvělá zkušenost zažít na vlastní kůži, jak jsou světy literatury a divadla zároveň vzdálené i blízké. Hodně jsem se při téhle práci naučil.

Budete v psaní pro divadlo pokračovat?

Zjistil jsem, že mě to hodně baví. Literatura je především o komunikaci, proto mám rád i veřejná čtení. V antice se texty jenom přednášely a odtud byl už jen krůček k inscenacím. Poprvé v životě jsem zažil, jaké to je psát rovnou pro konkrétního člověka.

Monolog jsem Davidovi Švehlíkovi, který hraje právě toho manipulátora, přepisoval snad dvacetkrát. Když jsem ho pak nakonec pozoroval, jak ho přednáší, mrazilo mne a zároveň mi bylo do smíchu. Přesně toho jsem chtěl docílit. Jestli přijde další nabídka, rád divadlo zkusím znovu. Za hodně vděčím režisérům Lukášovi Trpišovskému a Martinovi Kukučkovi, měli se mnou při dlouhé přípravě textu hodně trpělivosti.

Co chystáte dál?

Teď hlavně dokončuji román. Jen občas stihnu nějakou glosu pro noviny. A chci si konečně užít i jarní slunce, ať nejsem pořád zavřenej u kompu.