Sám Kertész se vyjádřil v tom smyslu, že hodlá psát stále jeden a tentýž román. I Fiasko je četnými odkazy spojeno s Člověkem bez osudu, autorovou klíčovou prvotinou, která osvětimské zážitky otevírá působivým příběhem čtrnáctiletého chlapce (román už byl i zfilmován).

Ve Fiasku jde ale především o něco jiného: labyrintu textu o redaktoru Kövesovi předchází popis labyrintu samotného procesu psaní. Postava spisovatele, jenž se necítí být spisovatelem, nazvaná Starý, se nalézá v tvůrčí krizi. Trápí se uzavřen v důvěrně známém prostředí svého bytu, pod okny Kaňon lží -svět, který se zákeřně vždy jeví jinak, než jakým ve skutečnosti je. Starý (snad částečné Kertészovo alter ego) v nedostatku inspirace prochází své starší náčrty, do kterých se vtělil jako vypravěč.

Příběh však není tím podstatným. (Ze svého příběhu se nedozvím, co se se mnou dělo.) Vícenásobná vypravěčská zprostředkovanost přímo vyzývá k literární hře a promyšleným přechodům mezi jednotlivými rovinami textu, ve kterých se vypravěč opakovaně pokouší nahlédnout sám sebe, svoji skutečnou podstatu: Pokusil jsem se o podvod - bez úspěchu. Zdá se, že nemohu přeskočit sám sebe, abych si pak z náležité vzdálenosti střízlivě prohlížel svůj stín zanechaný na protějším břehu.

Dobro jako vzácný zázrak

Všechny roviny vyprávění jsou spojeny traumatickými zkušenostmi z minulosti i současnosti. Text prostupuje vidění světa, na kterém se zakládá celé Kertészovo dílo: lidské zlo není čímsi nepochopitelným, ale (bohužel) naší integrální součástí. A platí to i pro výkonnou vyhlazovací organizovanost holocaustu, který byl tolikrát (a podle Kertésze nesprávně) označen za nepochopitelný a nelidský. Fuksův Pan Theodor Mundstock nebo jiné české romány o holocaustu jsou s tímto pohledem na věc v přímém protikladu. Vývoj (osobní i dějinný) směřuje podle Kertésze pouze k tomu, co je nám vlastní, a tímto způsobem nás naplňuje. Důvodem, proč je zlo vyčleňováno na okraj společnosti, je pouze to, že s ním nechceme mít nic společného, že se ho bojíme. Opravdové dobro je pak vzácný zázrak.

Kertészův humanismus se zakládá také na tom, že dává přednost životu před literaturou a určujícím pro svět literatury je pro něj osobní zážitek: I když se zdá, že během psaní vzniká jiný svět, ... zdát se to může taky jen proto, že onen jiný svět neexistuje. V první části knihy připomene Kertészův styl například vše prostupující ironii Thomase Bernharda, v druhé silně cítíme kafkovskou inspiraci, zvláště v motivech bloudění jakýmsi nápadně známým městem v zajetí vykloubeného času. Právě v těchto pasážích ale text ztrácí dynamiku a neladí s celkem.

Ačkoli tedy Fiasko - především kvůli těmto partiím a různorodosti knihy vůbec - nenabízí tak silné a koncentrované čtení jako oba zmíněné předchozí česky vydané tituly, podává víc než jen zajímavý doplněk Kertészovy tvorby. Alegorie o životě a tvorbě ve společnosti s totalitárními rysy, ironicky podaný náhled na způsoby fungování literárního provozu a literatury jako způsobu obživy, promyšlené zpochybnění konvencí ve vyprávění i myšlení - s tím se v české literatuře často nesetkáváme.

Imre Kertész: Fiasko

Přeložila Kateřina Pošová Academia 2005 348 stran, doporučená cena 195 Kč