Angličané zahájili ve čtvrtek večer ve vyprodané Smetanově síni festival prezidentskými fanfárami i českou hymnou hranou vestoje celým orchestrem (!) - přítomen byl prezidentský pár, následující Davisovo podání Smetanova cyklu však bylo mimo domácí interpretační tradici s odmítnutím programového obsahu díla.

Davis již před koncertem sliboval neortodoxní pochopení cyklu a svému slibu dostál. Sedmasedmdesátiletý dirigent, který už v Praze s tímto orchestrem hostoval v roce 1997, nastudoval Mou vlast nejen bez vlasteneckého patosu, což je u cizince pochopitelné, ale i bez většího sepětí s programovým obsahem jednotlivých básní, což je dost riskantní. Přiznal, že Smetanův život i veškeré národnostní problémy tehdejší české společnosti poznával až dodatečně z literatury. "Od toho, aby posluchač znal historické detaily, je programová brožura s podrobnými studiemi, ale tu si může přečíst až doma," říká Davis.

Chápe Mou vlast především jako hudební dílo, které by mělo upoutávat čistě hudebními prostředky a tak ji také hraje. Rozchází se tak úplně s talichovskou i kubelíkovskou tradicí, odmítá patos, básně plynoucí jedna podruhé jsou sice velice dobře zahrané (orchestr má úžasnou zvukovou kulturu), ale s novými dynamickými i tempovými výklady působí až příliš anglicky učesaně, chladně, někdy dokonce jednotvárně (některá místa Z českých luhů a hájů). Bylo tomu tak zejména v první polovině (Vyšehrad, Vltava, Šárka) - nejvíce snad v Šárce, která více než mýtický příběh připomínala selanku a kupříkladu jízda Ctiradovy družiny anglický lov na lišku než scénu z dramatické báje.

Mnohem lépe se Davisovi podařila druhá část, zejména obě poslední básně Tábor a Blaník, kam přece jenom proniklo více citu, drama i napětí.

Je samozřejmé, že vztah cizinců k některým našim hudebním pokladům bude odlišný než náš, a tak z tohoto úhlu pohledu lze anglickou Mou vlast hodnotit jako vítaný příspěvek k diskusi. Ale český posluchač asi dá právě u Mé vlasti přednost přístupu, který se více přiklání k obsahu díla a jeho interpretační tradici.