Nacházíme se v době války. Vy jste se před časem odstěhoval z Británie a usadil v Chicagu. Cítíte tam kolem sebe také jakousi úzkost, strach a nervozitu?

To si pište. Jde teď o takový univerzální pocit. Za oceánem si člověk ještě víc uvědomuje, že právě strach žene Ameriku do války. Jen nechápu, proč do toho s Američany šli Britové, netuším, proč jsme se do toho zapletli. Napadá mě, že snad za to může jen marnivost Tonyho Blaira.

Ale britský parlament válečnou operaci oficiálně posvětil.

Aby nebylo mýlky, většina veřejnosti s válkou jednoznačně nesouhlasí. Jenže když už pošlete kamsi bojovat svoje kluky, těžko se jako stát nemůžete za ně také nepostavit.

Myslím, že lidé podporují urychlené ukončení konfliktu a co nejmenší ztráty na lidských životech.

Není paradoxem, že ve válce stojí po boku George Bushe právě labourista Tony Blair?

Ale vůbec ne. Musel byste být naprostý ignorant, pokud by vás to překvapilo.

Vemte si, co se stalo s Labour Party během posledních dvaceti let. Vždyť už v sedmdesátých letech například ukradli monetární politiku konzervativcům, ještě dva roky předtím, než nastoupila Thatcherová. A tak to s nimi jde dál.

Můžeme za americko-britským spojenectvím také hledat kulturní spřízněnost, příbuznost v mentalitě?

Britové byli vždy válečníky, konec konců žili na ostrově, který museli opětovně hájit. A v Americe najdete trochu válečnou mentalitu. Ale nemluvil bych o podobné kultuře, jako spíš o imperialismu anglicky mluvícího muže. Angličtina dnes dominuje naší planetě, stačí si pustit televizi.

Sám jste řekl, že Amerika je dnes na křižovatce. Jaké mohou být následky současné krize?

Připadá mi, že Američané věří tomu, že už si mohou dovolit cokoliv - třeba pokračovat tažením do Íránu. Nevím, kde by se mohli zastavit. Bože, ochraňuj nás, aby to nebylo v Severní Koreji.

I když tam snad nepůjdou, když jim v cestě stojí Čína, která je, domnívám se, stále ještě komunistická země a největší potenciální trh pro Američany. Takže na to se asi vykašlou. Ale způsob, jakým dnes Američané přistupují k Arabům, je ostudný, takhle se kdysi chovali k černochům.

Považujete se za autora v opozici vůči establišmentu, možná rovnou za revolučního spisovatele?

To je těžké, nechtěl bych se takhle sám propagovat. Domnívám se, že revoluční spisovatel nemůže o revoluci jenom psát, musí podle toho i žít a stát si za svými názory.

Já si žiju podle sebe, ale píšu spíše o lidech, kteří se dostali na okraj, mimo veškerou politiku a revoluce.

Píšete hodně o sociálních problémech. Jaká je podle vás britská nebo americká demokracie? Je sociálně spravedlivá nebo ne?

Ne, ale nikdy se ani neměla stát sociálně spravedlivou společností. Je naopak založená na penězích a na moci, a jak se vyvíjela, přicházela jen s novými a důmyslnějšími zástěrkami, aby se navenek tvářila přívětivěji.

Vaší nejslavnějších knihou je Trainspotting. Jedním z témat knížky jsou také drogy. Jaký je váš postoj k nim?

Hm... Já ani nemyslím, že mám nějaký postoj k drogám. Jen se domnívám, že každá společnost je ze své podstaty drogová, založená na drogách, návykových látkách a praktikách. Když budete studovat sociální život a ceremoniály různých společností, zjistíte, že v nich vždy hrály velkou roli právě návykové látky.

Pro mě zůstává otázkou, může-li společnost kontrolovat podobné látky, které si lidé rozhodnou svobodně brát. A myslím, že často k tomu dobrý důvod nemá.

Napsal jste také knihu Sviňák, kde drsně popisujete život uvnitř policie. Asi ji nemáte zrovna v lásce.

V knize nejde o nějaké sympatie, ale nezpochybňuju, že v každé společnosti potřebujete policejní síly.

Policisté se sice stávají obvyklým terčem posměchu a vtipů ostatních, protože je společnost jako celek nemá ráda.

Moje kniha není ani tak o policii, ale pojednává více o korupci a zneužívání moci, protože ten, kdo se ocitne v podobné pozici síly, a nemusí být hned policistou, z toho bývá obvykle zmatený

Ale policejní kultura má svoje nezaměnitelná specifika.

Jako každá jiná průmyslová kultura. Je sexistická, rasistická, ale podobné zkušenosti můžete zažít, pokud pracujete třeba jenom na poště.

Ale můžu vám říct, že britským poldům se moje kniha moc líbila a slyšel jsem, že si ji mezi sebou hromadně půjčovali.

Ve vašich knížkách dost otevřeně popisujete sex. Nezažíváte například v Americe ostré reakce na vaše příběhy?

Je pravda, že americká společnost je nějak puritánská. Snad proto mé knihy přijímají v Británii téměř jako mainstream, zatímco v Americe jsem stále považován za více méně undergroundového autora. To je pro mě ale docela příznivé.