Jste součástí té generace afrických dramatiků, která od 90. let 20. století nabízí nový úhel pohledu na divadlo a drama nejen v Africe, ale také v Evropě či Americe. V čem ono novátorství spočívá?

Naše takzvaná generace pochází z různých koutů Afriky, ať už jde o Koffiho Kwahulé z Pobřeží Slonoviny, Cayu Makhélé a Alaina Leandera Bakera z KongaBrazzaville, Josého Pliyu z Beninu, Koulsyho Lamka z Čadu...

Každý z nás je jiný, každý píše svoje texty, které se liší, ale jedno máme společné. Cítíme nutkavou potřebu objevit svou vlastní formu, která by nekopírovala ani evropské, ani žádné jiné vzory, která by odrážela naši osobnost, naše zkušenosti. Naše texty se neobracejí k určitému publiku v Africe, nevypovídají pouze o afrických problémech, jsou všelidské a nacházejí si své publikum po celém světě. Jsou kosmopolitní, stejně jako my, jejich autoři, kteří tvoříme jakýsi pomyslný most mezi Afrikou a Evropou.

Věřím, že podstatné myšlenky létají někde ve vzduchu, jde o to, najít k nim cestu, sebrat je, pracovat s nimi. Africký autor, aby došel v současnosti v tomto směru co nejdál, musí postupovat jako tanečník s maskou.

Co to znamená?

Byl jsem na Haiti a slyšel jsem tam vyprávět příběh o uprchlících. Pochopil jsem z něj, že uprchlí otroci přežili v lese díky množství úskoků a lstí, jen aby nebyli chyceni. Podobné je to s otroky, kteří zdánlivě přijali katolickou víru, ale v podstatě jen převzali panteon voodoo se jmény křesťanských svatých, aby měli od svých pánů pokoj. A dnes, 500 let poté, ať jsme v Brazílii, na Haiti, na Antilách... voodoo stále žije právě díky takovým úskokům. V tom spočívá onen "postup vpřed za pomocí masky": je to způsob, jak se v extrémní situaci učíme odhalovat neuvěřitelný prostor v kapse s kapesníkem.

Práce s maskou je přesně to, co dělám se slovy. Pracuju s nimi stejně jako maskovaný herec. Herec vstoupí na scénu a říká běžným hlasem úplně normální věty. Otázka zní: Jak proměnit tyto všední věty v něco neobyčejného, jedinečného? Stane se to právě díky masce, hře, která tělo promění v masku. Když se objeví na scéně masky, ale nepředstaví se jako masky, nýbrž jako skutečné obličeje, je třeba jim uštědřit ránu, aby bylo poznat, zda-li se za svrchní vrstvou obličeje neskrývá další. A pokud ano, je třeba udeřit znova.

Přesně tohle je pro mě psaní. Všemu, co se prezentuje jako hluboké, zasadím ránu, abych se přesvědčil, jestli náhodou nejde o povrch. Je to zároveň způsob rehabilitace vnějškového, tedy masky jako masky.

S různými způsoby "maskování" se setkáváme i ve vašich hrách přeložených do češtiny. Převozníkův malý bratr poeticky a zároveň s humorem a napětím vypovídá na pozadí příběhu několika imigrantů o skutečné podstatě domova. Na téma svobody jednotlivce pak promlouvá "darmošlap", hlavní a jediný hrdina Procházky s anonymními sousedy. Co pro vás znamená být doma, být svobodný?

Žiju ve Francii již několik let, a když se mě někdo zeptá, odkud jsem, řeknu, že z Afriky. Když dál naléhá, řeknu, že jsem z Toga, ale ve skutečnosti se opravdu cítím být Afričanem. Je to pro mě politické gesto. Jsem občanem Afriky, která zatím neexistuje. Když bych měl být tedy realista, řeknu, že jsem odnikud, ale v důsledku své politické vize říkám o sobě, že jsem Afričan. Ovšem skutečně doma se cítím být mezi řádky toho, co právě píšu. Tam také nacházím pravou svobodu.