Mooreova dekonstrukce příběhů o obhájcích dobra s nadlidskými schopnostmi přesvědčila intelektuály, že je na čase začít znovu číst komiksy, a literární kritiky zmátla natolik, že jí roku 1988 udělili prestižní cenu Hugo, jinak náležející nejlepší science-fiction.

V příběhu o příchodu moderního Armageddonu jsou z "übermenschů" z ničeho nic za maskami ukrytí docela normální lidé - sice schopní, ale zároveň amorální, bezcitní, megalomanští, zbabělí, hysteričtí či trpící alespoň erektilní dysfunkcí.

Komediant, Rorschach, Sůva, Ozymandias, Hedvábný přízrak, Kapitán Metropolis a další by sice vzhledem ke svým schopnostem měli umět svět zachránit, ten si s nimi ale pohrál až příliš krutě, což nezůstalo bez šrámů na tělech, ale hlavně na charakterech.

Jak obstát, když je i v roce 1985 prezidentem Nixon (neboť Watergate se podařilo ututlat a novináři Bernstein i Woodward to zaplatili životem), z Vietnamu je jednapadesátý stát Unie a Sověti jsou drženi na uzdě díky jednomu namodralému nukleárnímu supermanovi ve službách Bílého domu.

Mnohovrstevnaté dílo

Děj začíná jako v klasické detektivce - když zestárlé, zdeptané, zcyničtělé a licence na "strážcovství" zbavené hrdiny začne někdo jednoho po druhém likvidovat. Někdo zjevně daleko silnější... a chytřejší. Lstí zbaví Ameriku Dr. Manhattana, který znechuceně odlétá na Mars, Sověti se přestanou bát, vrhnout do Afghánistánu, jaderná sila vyhlásí poplach a svět se pohrouží do stínu nukleární katastrofy.

Že krutý konec přijde zcela jistě, oznamuje na počátku každé kapitoly detail ciferníku nástěnných hodin, na nichž minutová ručička neúprosně spěje k hodině dvanácté.

Mooreovo dílo je neobyčejně mnohovrstevnaté - scénárista si vypomohl pořádnou porcí nekomiksových médií, novinových rozhovorů, deníků, policejních svodek, dětských retrospekcí a dokonce "komiksu v komiksu", které lze číst přes rameno malému černošskému chlapci. Výsledný citační a odkazový gejzír ohromuje, ještě silnější a dodnes brutálně aktuální je Mooreovo klíčové rozpoznání, že Zlo umí metastazovat a proniká i do těch, kdo zasvětili boji s ním celý život.

Nepříjemné déja vu

Na Mooreův komiks si vzpomnělo až příliš mnoho Newyorčanů 11. září 2001, a někteří podle vlastních slov jen jen čekali, kdy se z mračen prachu u zřícených Dvojvěží vynoří obří chapadla.

Moore samozřejmě není věštec -bylo více takových, kteří tušili, že nejzranitelnější místo Spojených států leží na 16 kilometrů dlouhém ostrově jménem Manhattan, kde sídlí všechna moc peněz, médií, amerického hédonismu i sebespokojenosti.

Jenomže když kreslíř David Gibbons na jednom políčku mrakodrapy má, a na druhém už ne, i dnes z toho zamrazí. Kdyby nic jiného, lze Strážce vnímat jako důkaz, že umělci občas cítí a vidí to, co ostatní ne, a dřív a silněji, a že proto stojí za to jejich bláznivá díla číst.

Alan Moore a Dave Gibbons: Watchmen - Strážci. Vydal BBArt-CREW, 2005, 416 stran.