Kdybyste byli ochotni takto experimentovat třeba 48 hodin a nechali se odvést ven, mimo uzavřený prostor, kdyby vás průvodce opustil, aniž by předtím alespoň popsal terén či směr cesty k cíli, získali byste na svět úplně jiný "pohled". Většina těch zásadních, planetárních problémů a bolístek by zmizela v propadlišti zbytečnosti.

Je u nás dost těch, kteří s páskou na očích neexperimentují. Nevidí nebo mají zbytkový zrak. Dívají se na svět jinak. Jestli teď očekáváte nějakou moralitu o nás, o vidoucích slepcích, tak vás zklamu. Tady jsou morality nadbytečné.

www.okamzik.cz

Občanské sdružení Okamžik (Sdružení pro podporu nejen nevidomých) bylo založeno v roce 2000. Na jeho stránkách v menu najdete i několik položek týkajících se literatury. Naše knihy dokladují ediční činnost, sdružení vydalo přes deset knih (sborníků i autorských publikací) často ilustrovaných Pavlou Francovou.

Nesmírná odysea, literární soutěž pro nevidomé

V položce Čtení na víkend vás třeba zaujmou verše jmenované ilustrátorky ze souboru Bá-snění: Jahoda a malina / povídaly u vína / Letěl kolem bílý motejl / dostal chuť na dobrý kokteil / (báseň Morbidní).

V položce Kultura se mj. dozvíte, že na tento rok je vyhlášena (ve spolupráci s Obcí spisovatelů) literární soutěž Nesmírná odysea pro děti a mládež se zrakovým postižením. Téma zní: Moje cesty světem, jakýmsi směrníkem je pak motto, které bylo vybráno z čínského mudrosloví: Křivolaké jsou stezky světla (uzávěrka je 30. června 2005).

Můžete si zde přečíst i vítězné práce z podobné soutěže z roku 2003 (Společný svět). Kromě těch, které obsadily v kategorii próza a poezie první tři místa, je tu vystaveno i dalších deset prozaických textů. "Asi jste ztratila hůl, asi jste ztratila hůl...," vrací se ozvěnou hlas neznámé ženy. Není výsměšný, naopak, spíš účastný a praktický. Mateřský. Proč jsem na ni byla tak nepříjemná? Ano, na svou omluvu mám, že jsem smrtelně unavená - ale vždyť ona byla někdo jako anděl strážný nebo záchranář. Poznala, že jsem v průšvihu, a nabídla pomoc. Milión spoluobčanů, které potkávám ve městě, nevěnuje mým potížím ani zlomek své pozornosti, a já jsem jim za to vděčná. Neobtěžuji vás, tak i vy mě nechte na pokoji. To bylo dodneška moje krédo. Kdybych nosila hůl, dám každému najevo, jak jsem bezmocná a že očekávám účast lidí mě míjejících, že stojím o jejich čas, soucit, náklonnost. A to já nemohu za nic na světě připustit. Ještě není nutné převléknout se za slepého žebráka, který někde u cesty čeká na svého spasitele.

(Ukázka z prózy Gorila, Delicie Nerková, 3. místo).

Co kdyby si to s těma páskama někdy zkusili ti, s nimiž jsme stvrdili společenskou smlouvu? Aspoň na jednu schůzi?