Ve snímku Betonová revoluce ukazujete Čínu jako zemi masivního pokroku a nablýskaných mrakodrapů, moderních továren, kterou ale budují za cenu osobního strádání milióny obyčejných lidí, jež jsou jen levnou pracovní silou. Jaká je tedy tahle poslední čínská revoluce?

Čína zažila za posledních sto let tolik revolucí, kolik nepoznala za celou předchozí tisíciletou historii. Zbavili jsme se nejdříve císařské monarchie, zabředli do 2. světové války a zažili krvavou okupaci, prošli brutální kulturní revolucí. Tahle země ovšem na něco podobného nebyla zvyklá a nestačila ty všechny změny strávit. Ačkoliv dnes se rozvíjí neuvěřitelným tempem jako moderní bohatá země, ještě před sto lety byla tradiční zaostalou a uzavřenou krajinou. Já si nic z toho samozřejmě nepamatuju, neprožila jsem to, ale moje máma byla původem z chudé vesnice a můj otec strávil za kulturní revoluce deset let v táboře, byl intelektuál...

A najednou poslední desetiletí prochází Čína industriálním a technologickým rozmachem, který není snadné s něčím srovnat. Proměňuje se ve zcela nový svět. Každý dnes mluví mandarínsky, učí se anglicky a chce pokořit anglosaský svět. Číňané jsou třeba velmi hrdí na to, že jsou nejlidnatější zemí a že mohou být největším trhem na světě, kde se všechno vyrábí. Když tam jedete na venkov, vidíte samé továrny a potkáte vesničany, kteří dnes vyrábějí mobilní telefony či náhradní díly pro firmu IKEA.

Jak se to ale všechno přihodilo, vždyť Čína je komunistickou zemí? Nebo už není?

Politická moc se rozhodla reformovat zemi a udělat z ní nový stát, který zbohatne. Říkají lidem, že se musíme stát východní mocností a dokázat velké věci. Víte, v Číně panuje ještě od války povědomí, že jsme v ní byli velmi slabí a dopustili jsme, aby Japonci, kteří vpadli do naší vlasti, napáchali všechny ty krutosti. Ať už si myslíme o moderní čínské historii cokoliv, i mezi obyčejnými lidmi přežívá povědomí, že jsme tehdy byli pokoření. Navíc Japonsko to nikdy dostatečně neuznalo, nemají o tom žádnou literaturu, pokud vím. Během kulturní revoluce země dál strádala, nikdo nechtěl nic dělat, nic jsme nevyráběli a hospodářství stagnovalo. Každý dělník místo toho, aby pracoval, chodil poučovat profesory, jak mají na univerzitě učit...

Nyní přišli za lidmi na vesnici a řekli jim, že musí vylézt ze svých malých hospodářství a že je čekají velké věci. Že musí jet do měst a naučit se vyrábět počítače nebo nábytek a změnit se, stát se novými Číňany. Takže obyčejné ženy, lidé, co před časem pásli krávy, dnes dělají čipy nebo tisknou anglické etikety, které se potom posílají do evropských sodovkáren, ačkoliv nic z toho si sami nemohou koupit.

Ve svém filmu ukazuji, jak úplně chudí a nevzdělaní vesničané přijedou do Pekingu na nádraží a jsou najímáni za směšné mzdy na různé pomocné stavební práce. Tu něco vykopou, támhle nanosí, někde něco podrží. Pracují deset patnáct hodin denně, tísní se v noci po patnácti lidech v malých cimrách a dostávají bídnou stravu. To je také cena čínského hospodářského zázraku.

Ale ve vašem filmu to vypadá, že lidé jsou na tuto novou Čínu skutečně hrdí.

To nás učí komunistická rétorika. U nás platí, že ve jménu vlasti je možné udělat všechno. Lidé si myslí, že musí pracovat, či se dokonce obětovat, aby se z Číny stala velká země. To je součást naší mentality, jsme velmi kolektivní.

Jak o tom mluvíte, trochu to vypadá, jako by šlo o skoro vojensky organizovanou společnost. Stačí poručit a národ se pustí do industriální revoluce. Lze tohle cítit i mezi lidmi na ulici?

Máte pravdu, zní to vlastně dost strašidelně a je neuvěřitelné, když si uvědomíte, jakou mají političtí představitelé moc. Ale Čína má mnoho tváří, je také stále velmi špinavá, poplivaná i zanedbaná. Ale velká města, jako je Peking nebo Šanghaj, vypadají už jinak, hrozně velkolepě a organizovaně. Byla rychle zcela přebudována, vypadají luxusně, je z nich pyšně cítit bohatství. Všude najdete samý kýč, i ubrousky musí vypadat draze a hodně zdobeně. Ulice jsou sterilně uklizené, vystěhovali všechny majitele různých malých obchodů a nalajnovali bulváry. Ale mezi touhle konzumní, strašně materialistickou Čínou 21. století a například tradiční Čínou zenu a meditace je velká propast.

Vy jste filmařka i spisovatelka, žijete v Londýně. Jaké to je mít tyhle dvě tak zcela odlišné vlasti, Čínu a kosmopolitní Londýn?

Abych pravdu řekla, zpočátku bylo hodně frustrující žít mezi západním a východním jazykem. Možná, pokud bych byla Angličankou a pobývala v Paříži, nebo se narodila jako Ruska a psala v Praze, mohla bych se snadněji vcítit do prostředí své nové vlasti. Ale takhle to bylo velmi těžké.

Čína a Londýn, to jsou dva zcela různé světy a nejde jenom o slovník, lidé mají rozdílné způsoby života. Moje poslední kniha vypovídá o takové nemožné lásce, skoro až erotické, čínské ženy k cizímu jazyku, který, ač se velmi snaží, nedovede zvládnout. Já jsem neztratila vlastní původní řeč, ale skutečně jsem pocítila, že i když se zamilujete do nějakého cizího jazyka a snažíte se jej co nejlépe používat, přesto zůstává cosi, co nedovedete pochytit. Nedokážete jej ovládnout, jako by šlo o milence, u něhož nevíte, co v příští chvíli provede.

Když člověk mluví několika jazyky, může mít pocit, že u každé řeči jako by vstupoval do jiné osobnosti. Vzbuzuje to v něm odlišné emoce, třeba angličtina je taková rázná, přímá a plná sebedůvěry. Jaký je váš původní jazyk?

Ano, něco na tom, co říkáte, je. Moje mateřština je jazyk jihovýchodního čínského regionu, kde jsem se narodila a vyrostla. Ale od svých devatenácti let mluvím mandarínsky. Je zajímavé, že ve struktuře tohoto jazyka přichází ve větě na prvním místě určení místa. Potom se řadí určení času, po něm teprve sloveso a až úplně nakonec přijde podmět. S trochou nadsázkou řečeno, nejdříve je někde domov, který tam stojí už tisíce let, a v něm se najednou něco děje a jsem to já, kdo cosi nepatrného podnikl. K

dyž jsem přijela na Západ, musela jsem se naučit obracet vlastní věty, že se na první místo dává vždy podmět, potom sloveso a tak dále. Zdůrazňuje se osoba, která něco vykonala. Kde a kdy k tomu došlo, už není tak důležité. Divila jsem se, o jak individualistickou společnost jde.

Tady to funguje na principu moci a oceňuje se jednotlivec, chová se k němu důvěra. Ale to vše se mi nejdříve zdálo být tolik západní a mně osobně cizí. Ale nakonec jsem se přizpůsobila... (smích).

Jak se asi může cítit Číňan, který se rozhodne odjet na Západ a usadí se v Londýně? Je zajímavé, že v Praze žije početná čínská minorita, ale je zcela uzavřená do sebe. Člověk je nepotkává ani v kavárnách či restauracích.

To je velmi těžké popsat a já nejsem tak zcela typická Číňanka, už žiju jinak. Číňani jsou ale - obecně řečeno - velmi rodinní, rodina je pro ně svatá. Pro ni udělají téměř cokoliv, zatímco pro ostatní nic. Když přijedou do San Franciska, otevřou si tam obvykle restauraci, rozjedou nějaký malý byznys a usadí se. Ovšem jakmile mluví o těch druhých, o bílých Američanech, kteří chodí po ulici, hovoří o nich jako o cizincích, ačkoliv to oni jsou cizinci v té zemi. Jsou hodně uzavření, straní se druhých, život neznámého města je nijak nepoznamená.

V čínských čtvrtích amerických měst potkáte starší lidi, kteří strávili dvacet let v USA a přitom neumí ani slovo anglicky. Nikdy nebyli v kavárně v sousedství, v americké či italské restauraci. Přitom si však přejí poslat děti aspoň na Harvard nebo do Oxfordu. To je jejich jediný cíl a sen v životě... Jsou tak rodinní, až to vyvolává v druhém strach, a je pravda, že někdy uvažují jako v 16. století. Také platí, že čínští imigranti jsou někdy čínštější než samotní lidé v Číně.

Jak dnes v Číně lidé přijímají západní kulturu?

To je pro mě v něčem stále neuvěřitelné, jak se socialistická země za posledních deset let proměnila, a to nejen ekonomicky. Dnes vidíte na koncertech teenagery, kteří mají na sobě tradiční čínské elastické obleky, ve vlasech umělou růži, extravagantní účesy. Buší do kytar a zpívají o kulturní revoluci. Je to hodně postmoderní a lidi ze Západu na to koukají dost vyjeveně. Jak jsme čistě věřili v socialismus, tak najednou se to všechno změnilo. Lidé se mohou dívat třeba na americkou televizi - ačkoliv je s čínským dabingem -, mají internet, přístup k informacím ze Západu.

Na druhou stranu většina Číňanů nikdy nevycestovala ze své země. Když se moje máma dívá třeba na evropskou televizi, žasne, v jak bílých domech tam lidé bydlí. Čínská obydlí jsou totiž hojně vymalovaná, barevná, vypadají skoro jako chrámy, které musíte uctívat. Takže moje maminka najednou řekla, že ti Evropani teda bydlí luxusně, to se jim musí nechat, ale že jejich domy jsou bez duše, neboť jsou bílé. Podle nás je totiž dům místem, kde sídlí naše srdce a kde prorůstá do země. Dům, to svou výzdobou vše vyjadřuje. Číňan touží po tom postavit si velký dům a odkázat jej dětem.

Takže Číňani kroutí nechápavě hlavou nad tím, že se lidé ze Západu třeba tak často stěhují. Nechápou, jak mohou vychovávat děti či vybudovat domácnost, když každou chvíli bydlí v jiném domě a městě. Podle jejich uvažování takhle vypadá způsob života loserů, kteří nedovedou nikde zakotvit. Zatímco Evropané, Američané se těší z toho, že mohou cestovat, poznávat nová místa a zajímavé lidi. Takže čínský pohled je asi takový: Jeď na ten Západ, přivez jejich peníze, vydělej si a dokaž jim, co umíš, ale hlavně si neber ty bílé muže. Oni jen poletují po světě a nedovedli by ti zajistit žádné bezpečí a žádný domov.

Více informací o autorce najdete na www.guoxiaolu.com