Knopfler nikdy nebyl mužem velkých gest, což potvrdil i v Praze. Byl uměřený a střídmý, stavěl na procítěné a precizní hře na kytaru a dobro, což však neznamená, že by písně postrádaly patřičnou energii. Zazněly i rychlejší a důraznější skladby.

Nejvíce očekávané byly písně Dire Strais. Zazněl křehký hit Romeo And Juliet, rozsáhlá Telegraph Road s výraznou rolí piana a první velký hit Sultans Of Swing stejně jako Money for NothingWalk of Life.

Vzpomínka to byla příjemná, ovšem nejlepší byl prostřední akustický set s písněmi z posledního komorního alba Shangri-La. Tam se nejlépe ukázala Knopflerova síla, který tkví v jeho suchém a uměřeném projevu, zažitém country a folku i jeho hře na kytaru, která je brilantní a přitom velmi úsporná. Bohatší aranžmá a elektrický zvuk místo, aby písním dávaly další rozměr, je tak zbavovaly působivosti. Vrstvy kláves otupovaly jejich ostří, neboť byly ve zvuku až moc dynamické.

Pamětníci byli spokojeni, písně zněly podobně jako kdysi, jenomže ona se už dávno nepíší osmdesátá léta. Koncert to byl výborný, aby se však dal označit za výjimečný, a nešlo jen o milou vzpomínku, musel by se Knopfler oprostit od pojetí a zvuku, které se přežily.