Čtyřicetiletý outsider a německý Turek Cahit (Birol Ünel), jemuž byste nepodali ruku, neboť byste se báli ušpinit, se na jeho začátku opile motá po ulicích. Prudce vpadne do nějakého baru, lije do sebe pivo, odmítne pozornost stárnoucí krásky, popere se a je vyhozen na ulici. Nasedne do auta, které v rychlosti napálí do zdi. Nechce se mu žít. Chytré, ale i ty méně bystré hlavičky musí napadnout, že sledujeme zase jeden osamocený beznadějný lidský osud, kde hrdina utápí bolest a beznaděj v alkoholu.

Předvídatelný příběh

V takovém příběhu se ale nemůže stát nic jiného, než že Cahit potká na psychiatrické klinice, kde se "léčí" ze sebevražedných sklonů, mladou, krásnou, dokonce tureckou dívku Sibel (Sibel Kekilli). Ta navíc touží po tom, aby se osvobodila z okovů tradiční předsudečné rodiny a vdala se za prvního muže, jehož potká. Leccos v tomto filmu pochytíme o turecké menšině v Německu. Cahit po chvíli váhání slíbí, že si ji vezme. Samozřejmě jsme se právě ocitli na počátku manželství z rozumu, ale také na začátku složité, osudové romance, která má rozpačitý a už tolikrát okoukaný rozjezd, ale mnohem lepší pokračování.

Modernímu příběhu ze současné berlínské periferie, kde se setkávají různě ztracení například turečtí emigranti, nelze upřít nostalgický tón, ani afektovaný (chtělo by se říct skoro rockerský) patos. Hlavní hrdina je "zarostlej svobodomyslnej vlasáč" z dob dávno minulých, který řve svůj vztek do dnešního světa. Co taky čekat, vždyť kdysi přišel o holku, svět jde "do hajzlu" a on je dnes nějakou myčkou na nádobí.

Klikatý příběh v punkovém hluku velkoměsta

Film často působí dojmem koncertu, který se snaží ohlušit agresívní hudbou (dojde i na zpěv písně Punk is not dead) a zároveň strhnout hereckými až naturalistickými kreacemi. Postavy i ti dva milenci v takovém světě spolu nedovedou komunikovat, jen do sebe vrážejí a propadají rozjitřenému násilí. Neumějí vzdorovat vlastním živočišným obsesím, jimiž procházejí jako drsným očistcem. Krev v této dojemné romanci teče proudem od ran pěstí i kopanců. Chlapi tu nenechají osamělou holku večer na ulici v klidu, barman se nedovede uchránit toho, aby neznásilnil sjetou kolegyni ve spánku, a opuštěný milenec se nedovede smířit s tím, že ho Cahitova manželka už nechce souložit. A tvůrci filmu nad tím potemněle naříkají. Osudová tragédie nemožného soužití a marné zuřivé lásky je tu zadělaná nejenom na jeden film, ale vystačila by hned na celý seriál. Jak totiž Cahit a Sibile šťastně a zamilovaně splynou, Cahit jde hned do vězení a my s napětím čekáme, jestli jeho láska na něho bude čekat, jestli se ještě uvidí a najdou...

Obrazy rámují postavy, jako by byly neustále obklopeny zdmi, do nichž zoufale narážejí, když marně hledají sami sebe i svobodu, která však ruinuje jejich životy. Zatím se spiklenecky ušklíbáme nad těmi, co namísto rozervaných večerů vstávají ráno v pět do pitomé roboty a otročí kariéře i práci.

Je to nakonec docela sugestivní a hodně energická podívaná, u níž na závěr ukápne i slza a vy vycházíte z kina unaveni. Přesto to stojí za to, ačkoliv se celé představení člověku rychle zase vykouří z hlavy.

Proti zdi ( Gegen die Wand), Německo (2004), 121 min.

Režie a scénář: Fatih Akin, kamera: Rainer Klausmann, hudba: Klaus Maeck

Hrají: Birol Ünel, Sibel Kekilli, Catrin Striebeck, Güven KiraŤ, Meltem Cumbul

Scénář: Fatih Akin