Zachycuje na nich obyčejné situace: opilce na lavičce, dívku vysypávající odpadky, muže močícího do keříků, ženu věšící prádlo na šňůru. Motivy si fotí a pak je tvaruje do podoby jehelníčků. "Vznik většiny z nich souvisí s narozením mého syna," říká. "Přestal jsem jezdit na delší pobyty do zahraničí, protože jsem si ho chtěl v klidu užít a starat se o něj. Musel jsem tedy zůstat doma, a tak jsem jehelníčky použil k tomu, abych se jejich prostřednictvím pokusil navázat kontakt s lidmi z mého okolí."

Námitka, že jehelníčky, které zachycují s téměř Nerudovou poetikou život v průmyslové Libni, jsou jen exkluzivní komerční předměty pro vybranou elitu mu nevadí. "Dobré umění je elitní. Není pro masy. Devadesát devět procent lidí nemá šanci k němu proniknout. Do pařížského Louvre chodí milióny lidí, ale na obrazy se tam koukají jako na malované talíře v kuchyni. Podstatu výtvarného tvoření nevidí a nechápou," říká umělec a dodává: "Vizuální umění se vnímá jinak. Vyžaduje víc času i víc invence a také víc vzdělání. Není na tom nic snobského. Většina z nás dělá umění z nadšení, ne pro peníze. Nejeden z mých vrstevníků má sociální a finanční problémy. Ale rád patřím do této kategorie. Ani ve filmu, ani v hudbě nemáte takové možnosti, jak uplatnit svoje myšlenky jako právě ve vizuálním umění. Vizuální umění je progresivní."

Komerční střední proud ve výtvarném umění odmítá: "V hudbě může mít střední proud docela slušnou úroveň a dokonce ho mám i rád. Ale ve vizuálním umění je to problém. Tam jako by svoji kvalitu ztrácel. To, co by se tam dalo nazvat středním proudem, se degraduje často jen na kýč. Ale jsem si vědom jisté přímočarosti takového tvrzení."

Banalita mi však nevadí. "Je to pro mě užitečný filtr a záchranná brzda mých úletů. Banalita mě chrání před vlastním velikášstvím a před sklony k vlastní megalomanii. Pomáhá mi také zjednodušovat komplikované věci a komunikovat prostřednictvím jednoduché informace." říká Černický.

Celý rozhovor otiskne sobotní Právo.