Proč jste změnil téma a obrátil se k detektivnímu příběhu?

Asi před půldruhým rokem mě oslovil jihlavský nakladatel Boris Dočekal, zda bych mu do připravované antologie nenapsal milostnou povídku na téma "vztah věkově rozdílných partnerů". Napsal jsem desetistránkovou ironickou povídku o žárlivosti s názvem Sauna - ale to téma mě nepřestalo zajímat ani potom. Žárlivost je fenomén, zná ji snad každý chlap, já samozřejmě taky. Ve zmíněné povídce jsem o žárlivosti psal v celkem lehkém tónu, ale cítil jsem, že by to možná chtělo pojednat ještě jinak, vážněji a na větší ploše - a dostal jsem nápad na román o soukromém detektivovi, který dostane za úkol sledovat jistou dívku. Snad se mohu dopustit následujícího srovnání: tak jako si malíři dělají skici k větším plátnům, tak i Sauna se stala jakousi skicou k románu.

Zapojil jste povídku do textu?

 Ano, protože se do něj myslím skvěle hodí. Oním hlavním žárlivcem v románu je totiž spisovatel. Čtyřicetiletý úspěšný spisovatel... Jinými slovy jsem na sebe vzal tu špinavou práci - hraju žárlivého paroháče. Ovšem s oním dovětkem od Johna Fowlese, který cituji někde na konci: Čtenář by se neměl ptát, proč se autorův hrdina chová tak odpudivě, nýbrž proč si autor nasadil právě tuhle masku a co tím chtěl literárně získat.

Říkáte, že jste ale žárlivost sám poznal.

To připouštím, ale takový paranoik, jako je hrdina mé knihy, naštěstí opravdu nejsem. Tedy zatím.

Při přípravě rukopisu jste přečetl hodně současné i zahraniční detektivní produkce. Co jste přitom zjistil?

Ačkoli jsem relativně zhýčkaný čtenář, kterého už jen tak něco nezaujme, tak i na mě působí běžné triky autorů detektivek: vytváření napětí, falešné stopy a tak dále. Detektivky jsem léta nečetl a nyní jsem si znovu připomněl nespornou čtenářskou atraktivitu toho žánru. Na druhé straně mi mnohé postavy často připadaly chatrně vystavěné - zejména ti schematičtí detektivové ozvláštnění jednou, dvěma kuriozitkami... Nebo ty papírem šustící milostné vztahy. Nečetl jsem ale žádný reprezentativní výběr, jen asi deset patnáct víceméně namátkou vybraných titulů.

Co ještě jste na detektivkách oceňoval?

Když si autor dal tu námahu a seznámil se s metodami policejní práce, takže pak dokázal přesvědčivě popsat vyšetřovací postupy. To je vždycky zajímavé. Sám jsem se pochopitelně taky nechtěl blamovat, a proto jsem se radil s jedním pražským soukromým detektivem. Neříkám, že jsem ho ve všem poslechl, úplně všechno možná realitě neodpovídá - ale je to koneckonců jen román. To máte jako s televizními seriály z nemocničního prostředí - skuteční lékaři se při jejich sledování asi také smějí.

Nemáte pocit, že vám některý čtenář neodpustí, že jste z humorně laděných příběhů přešel k temnějším barvám?

Nějaký humor tam doufám je, hlavně v dialozích. Víc je tam ale "psychologie" a napětí. Není to sice "řádná" detektivka, není tam vražda, ale jisté napětí tam snad je.

Takže jste nezabil ani žádného kritika, jako dřív, tedy v ději.

Žádní kritici se v románu nevyskytují. Jedna vraždička tam sice je, ale to je spíš opět literární hra. Víc bych nechtěl prozrazovat.

Před časem jste se začal věnovat filmové scenáristice, abyste mohl sám udělat scénář podle knihy Účastníci zájezdu. Jak se dnes díváte na filmové adaptace svých knih?

Oba filmy mám rád - a k oběma mám pochopitelně různé výhrady. To je přirozené. Scenárista váš román úplně přepíše, takže vaše milované postavy se pak chovají a mluví úplně jinak, než byla vaše představa. Uvědomil jsem si, že chci-li podobu filmu skutečně výrazněji ovlivnit, musím si scénář sám napsat. Začal jsem jako spoluautor: s Václavem Šaškem jsem napsal scénář Zapisovatelů otcovský lásky, který mimochodem už asi čtyři roky leží kdesi v České televizi. Což je částečně i osud dvou dalších filmových projektů - Účastníků zájezdu, jejichž natáčení bylo odloženo o rok, i Povídek o manželství a o sexu, které by měli společně režírovat Honza Hřebejk, Igor Chaun a Petr Nikolajev. Jenže na film jsou potřeba milióny a ty zatím chybí. Reálněji vypadá filmová adaptace Románu pro ženy, kterou chystá slovenský producent Rudolf Biermann.

Jaký máte dojem z vlastní scenáristiky?

Nouze naučila Dalibora housti... Asi tam jsou nějaké technické kiksy, ale to si režisér upraví. Pro mě je podstatné, že "duch knihy" zůstane zachován, že to i nadále budou "moje" postavy.

Kdo bude režisérem Účastníků zájezdu?

Jde o koprodukci, za českou stranu by měl točit Igor Chaun a za chorvatskou Vinko Brešan. Igor Chaun se mnou spolupracoval i na scénáři.

Jak jste vnímal ohlas loňské prózy Báječná léta s Klausem a napsal byste ji dnes jinak, když se vámi kritizovaný politik stal prezidentem země?

Myslím, že v zásadě ne, možná bych jen měl o něco víc materiálu... Ale rád bych řekl něco jiného: někdy se divím, proč se pořád tolik zdůrazňuje, že mám v jednom románu, navíc jako vedlejší téma, jednoho českého politika... Je přece úplně normální, že spisovatelé píší o politice - vezměte si takového Güntera Grasse nebo třeba Thomase Bernharda. Grassovy knihy jsou v posledních letech dokonce jenom o politice. Moje romány - aniž bych si samozřejmě troufl srovnávat - jsou v naprosté většině zcela apolitické. A když už, používám ironii, sarkasmus, ale nejsou to žádné nenávistné politické pamflety.

Připomněl jste Grasse, který se mj. jednoznačně vyslovil proti úderu na Irák. Jak si vysvětlujete, že česká literární scéna takovou postavu osobitých uměleckých i politických kvalit nemá?

Můžu mluvit jen za sebe: mě zvolené téma musí především bavit. Téma je pro mě vnitřní motor, který po dobu oněch tří čtyř měsíců, co román píšu, nesmí přestat běžet. Politika pro mě takovým motorem není. O politice píšu fejetony - a hrozně se u toho rozčiluju. Ta dvě dopoledne, která jednomu fejetonu obětuji, mi úplně stačí. Odmítám se rozčilovat čtyři měsíce nad Ivanem Langrem...

Neměl jsem na mysli literaturu, ale spíš veřejnou sféru. Váš názor na vstup do Evropské unie je jednoznačný, jste pro, ale ohlas na americký a britský útok na Irák rozděluje i uměleckou scénu. Jaký je váš pohled?

Já opravdu nevím. Neumím se jaksi rozhodnout mezi mrtvými civilisty v Bagdádu a genocidou Kurdů... A tak dále a tak dále. Kdyby tohle řekl politik, tak ho obviní z alibismu - a právem, protože politik má v popisu práce zaujmout jednoznačný postoj a nést riziko důsledků. Pokud jde o Irák, tak s politiky upřímně soucítím a vůbec jim to dilema nezávidím. Nemohu si pomoct, ale při nejlepší vůli nedokážu na základě televizního a novinového zpravodajství říct, zda jsem pro válku v Iráku, nebo proti ní. Argumentů a protiargumentů, které nelze pominout, je příliš mnoho.

Co vám dneska kromě psaní dává pocit životní radosti?

Jaro, těhotenství mé ženy, nový dům v Sázavě, večeře s blízkými a s kamarády... To jsou věci, které velmi relativizují význam té každodenní politické mizérie. Člověk se samozřejmě nesmí uzavřít do soukromé ulity, na všechno kašlat a jenom si užívat svoje privátní štěstíčka. To snad ale není můj přístup. Já chodím s kůží na trh, mrznu na manifestacích, podepisuji petice, píšu o všem, co mě štve. Proto mi dodnes chodí anonymy, proto na mě někteří lidé na ulici hledí tak nevraživě, proto jsem ztratil některé své čtenáře - zejména ty, kteří dnes tisknou ruku Klausovi tak silně, že mu prý hrozí zánět šlach.

Foto PRÁVO - Michaela Říhová