Jsou to právě společensky naléhavé, autorčinou křesťanskou vírou zvroucnělé hry, které ji přivedly ke spolupráci se současnou režisérskou špičkou: s Petrem Léblem, Vladimírem Morávkem, Michalem Langem....

Její nejproslulejší hrou je Terezka, která se v Komedii hrála skoro osm let a sklidila z pole divadelních cen, co se dalo. A po mém soudu kouskem nejlepším je její Antilopa (Lang a Morávek)...

Silná slova jim nesluší

Konstantní na Miriam je autorčin vroucný a upřímný ponor do duší dvou životem se potácejících dívek. Úvahy o ukončení života, nevstřícnost světa k hoři a trápení bližních, to vše je ale tentokrát v Miriam jaksi zasuto. Dokonce pod vlivem jakéhosi ohlasu slábnoucího proudu coolness dramatiky utrpěla kultivovanost výpovědi. V silnějších slovech se dobře necítily ani představitelky Věrky a Mirky - Lucie Trmíková a Gabriela Míčová.

Groteskníky odskoky jsou zbytečná, výprava Jany Prekové laciná a nesourodá , použití sochy Spasitele od Jaroslava Chramosty není oddůvoděné a hudba Martina Dohnala by se hodila spíše k samostatnému provedení než jako doprovod k inscenaci.

Roztříštěnost, rozvleklost

Snad vyjádřím základní pocit z inscenace přesně jediným slovem: roztříštěnost. A přidám rozvleklost, neujasněnost inscenační koncepce, zastřenost obsahu sdělení. Miriam je střelou mimo terč dokládající, že utnout se může nejenom mistr tesař.

Zůstává očekávání, že avizované hry Lenky Lagronové Vzpomínky zpěvačky Lolity a Johanka se dočkají jednoznačnějšího přenosu na jeviště.

Divadlo Komedie Praha - Lenka Lagronová: Miriam. Režie Jan Nebeský, hudba, někdy i hudebník Martin Dohnal, výprava Jana Preková. Česká premiéra 24. března 2005.