Naznačuje to už píseň Nebe-peklo-ráj, která zaznívá z éteru. Radůza v ní sice zůstává pozorovatelkou života a jeho hořkosti, ovšem její projev je nebývale zklidněný, bez typické expresivity. Blíží se tak až rockovým písničkářům komentujícím život ve velkoměstě, což zdůrazňuje i střídmý až suchý kytarový doprovod.

To však neznamená, že by se Radůza vzdala syrové, kramářské až dryjáčnické polohy s řvoucím akordeonem. Hospodsko kramářskou tradicí je inspirovaný hned úvodní Dědek s cibulí ukazující, jak drsná je ulice. Syrová je i Blondýna naznačující, že žádné lepší zítřky nepřijdou, o něco nostalgičtější pak Bylo nebylo a táhlá až folková Panodra. Nechybí ani lyrická poloha s kytarou, jakou přináší Sněží.

Nebe-peklo-ráj však není jediným vybočením z typického pojetí. Titulní píseň ukazuje, že Radůza nestaví jen na osobitém pěveckém projevu, který podmalovává tu řvoucí tu plačící akordeon, popřípadě neutrálnější kytara. V hoře dlouho stojí jen na pomalu se rozvíjející teskné melodii akordeonu, než se k ní přidá táhlý zpěv.

Evropské inspirace

Ve snaze neopakovat se Radůza také na desku zařadila písně, ve kterých se objevují verše ve francouzštině, polštině nebo italštině. Autorka se v nich také nechává inspirovat hudbou země, jejíž jazyk použila. Ve folkovém De Nímes se objevují prvky šansonu, Plachta zase přináší ohlasy ruského folklóru.

Až přílišná pestrost trochu narušuje konzistentnost desky, která se stává jakýmsi cestopisem po sjednocené Evropě od Itálie po Skandinávii. Radůze se však daří ukázat, že Evropa zdaleka není tak unifikovaná, jak by se mohlo zdát. Technokratický a byrokratický Brusel představuje jen jednu polohu, kultura je mnohem pestřejší, i když strázně prostých lidí jsou všude stejné a od dob mocnářství se příliš nezměnily. Lásky vyprchávají, pád přichází rychle a často jediným kamarádem je cigareta a alkohol.

V hoře vyvrátilo obavy, že by se Radůza začala opakovat.

Radůza: V hoře

Indies, 58:06