Bo Diddley neskončil u připomínání dávných hitů, jak to činily lépe či hůře další hvězdy žánru Jerry Lee Lewis a Chuck Berry. Ukázal to hned na úvod. Silně zkreslený zvuk kytary, který ho proslavil, zněl agresivně i na dnešní dobu a ukázal, kde nacházeli inspiraci nejen představitelé psychobilly The Cramps a The Gun Club, ale i rozervané postpunkové kapely, jako byly The Birthday Party Nicka Cavea nebo The Jesus And Mary Chain. Nechybělo ani blues, jako druhý zazněl Hoochie Coochie Man.

Bo Diddley však také rapoval, přičemž ukázal, kde leží kořeny rapu - v polomluveném talking blues. Agresivní skladby přitom vyvažoval jemnějšími, evokujícími pohodu přelomu padesátých a šedesátých let, kdy se zrodil surf rock. Ve vygradovaném závěru Didley prokázal své showmanství. Poté, co mu  asistent odnesl kytaru, vstal ze židle, kde celou dobu seděl a postavil se k bicím.

Po skončení zatím nejlepšího vystoupení v série koncertů rock´n´rollových hvězd lze jedině připomenout název skladby od The Jesus and Mary Chain Bo Didley Is Jesus.