Mladí britští spisovatelé či vlastně spisovatelky, jejichž díla v poslední době vzbudila pozornost a sklidila literární ceny, mají jeden společný rys. Monica Ali (1967), Andrea Levy (1956), Zadie Smith (1975) jsou všechny příslušnicemi druhé generace přistěhovalců do Velké Británie.

Otázka samozřejmě je, zdali můžeme očekávat něco podobného u nás.

Připomenu, že Zadie Smith se prosadila svým prvním románem White Teeth (Bílé zuby, česky vydal BB art v roce 2003), o Monice Ali se začalo v Británii mluvit ještě dřív, než její prvotina Brick Lane vyšla (2003, česky v roce 2004 pod názvem Ve čtvrti Brick Lane rovněž v nakladatelství BB art), a Andrea Levy se proslavila svým čtvrtým románem Small Island (Malý ostrov) o životě jamajských emigrantů v Británii, za nějž dostala Whitbreadovu cenu 2004 a předtím už cenu Orange udělovanou ženským autorkám.

A všechny píší o životě, jak bublá, kypí, kvasí mezi pákistánskými, bangladéšskými či jamajskými imigranty. Nepřinášejí však žádné sociální agitky s příchutí boje proti rasismu, na to jsou jejich knížky příliš kvalitní, tedy obecně sdělné. Možná je charakteristické, že zatímco v Bílých zubech Zadie Smith popsala svou - pákistánskou - komunitu, v druhém románu The Autograph Man (česky Sběratel autogramů, BB art 2003) je hlavním hrdinou syn Číňana a britské Židovky, kniha si proto nenuceně pohrává s motivy kabaly i zenové filosofie, a ještě tak zvyšuje výchozí etnický zmatek. Takže o etnicitu zřejmě nejde.

Možná se ani nejedná o žádný převrat. Dámy spisovatelky z britsko-exotických rodin mají totiž na co navazovat. Jejich předchůdci jsou třeba Kazuo Ishiguro (1954), narozený v Japonsku a vzdělaný v Británii (možná jste viděli film s A. Hopkinsem The Remains of the DaySoumrak dne o nenaplněné lásce komorníka a služebné, natočený podle jeho románu, knihu vydal česky Volvox Globator v roce 1997, Argo vydalo další jeho prózu Artist of the floating worldMalíř pomíjivého světa v r. 1999), nebo Hanif Kureishi (1954) z pákistánské rodiny žijící v Británii. Ten se nejprve v roce 1986 proslavil díky filmu My Beautiful LaundretteMoje malá prádelnička, jehož scénář vyšel jako novela o rok později, a nedávno filmem IntimacyIntimita natočeným podle stejnojmenné knihy, která česky vyšla v roce 2000 v Odeonu pod názvem Byli jsme si blízcí; předtím však už Paseka v roce 1996 vydala Kureishiho román Buddha of Suburbia - Buddha z předměstí (BBC podle něj v roce 1993 natočila čtyřdílný televizní seriál).

Salman Rushdie je trochu jiný případ

Známý Salman Rushdie (1947) je trochu jiný případ, protože se zavedl jako indický spisovatel. Z Indie odešel až v dospělosti kvůli svému prvnímu velkému úspěchu, knize Midnight's Children (Děti půlnoci, česky Mladá fronta v roce 1995), která vzbudila negativní reakci oficiálních míst. Rushdie také na rozdíl od svých kolegů nepopisuje britskou realitu.

V každém případě oni výše jmenovaní pánové a dámy dovedli vypěstovat na vymrskané půdě moderní literatury (exotické) rostlinky, požití jejichž květů přináší ty nejpříjemnější pocity. Jsou vybaveni výraznou životní zkušeností či citlivostí a zároveň důkladnou znalostí "majoritní" britské společnosti. Není tady klíč právě ve slůvku "zároveň"?

Monica Ali například napsala v jednom svém eseji, že si není úplně jistá, do které komunity vlastně patří. Její místo se nachází mezi komunitami a tato pozice "mezi dveřmi" je prý pro pozorovatele-spisovatele ideální.

Pokud platí takový závěr, kdy asi čeká podobná infuze českou literaturu?

Schovává se ve vietnamské menšině talent?

Už je vidím přicházet! Už se objevují, ti příští držitelé Ortenových cen a Magnesií Liter s nečeskými příjmeními! Už vcházejí do dveří, protože jsou už dávno tady.

Naší generací českých spisovatelů s exotickými kořeny budou zřejmě autoři z vietnamských rodin. Mají k tomu ty nejlepší předpoklady. V České republice žije tolik vietnamských usedlíků, že se mezi nimi literární talent už ze statistického hlediska musí vyskytnout. Podle dat z roku 2004 čítá vietnamská komunita zhruba 32 000 lidí - tolik jí bylo uděleno víz a povolení k pobytu.

Mezi našimi imigranty je třetí nejpočetnější po Ukrajincích (71 000) a Slovácích (62 000). Ukrajinci ovšem přicházejí obvykle jenom na skok, za výdělkem, a Slováci jsou nám natolik blízcí, že těžko mohou nacházet šťavnaté rozdíly pro spisovatelská pozorování. Zato Vietnamci jsou dostatečně zdaleka a jejich děti chodí do českých škol. A přichází jich k nám každý rok o tři procenta víc, než se jich vrací zpátky.

Srovnejme si počty s Británií: Vietnamci u nás představují nějakých 0,3 procenta populace. Pákistánců žije v Británii 1,2 procenta z počtu obyvatel, lidí z Karibiku včetně Jamajky 0,9 procenta, ovšem Bangladéšanů jen 0,4 procenta, takže potenciál rozhodně máme. Nástup alespoň jedné vietnamskočeské literární hvězdy odhaduji tak na rok 2015, nejpozději.

A co Romové?

Samozřejmě, někdo by mohl namítnout: A co naši Romové? K romské národnosti se u nás sice v roce 2001 přihlásilo jen nějakých 12 000 lidí, soudí se však, že Romů zde žije podstatně více - až 200 000. Tohle srovnání je ale zavádějící. V případě Romů jako by totiž neplatilo ono slůvko "zároveň". Romové se technicky vzato neocitají v postavení "mezi", protože obklopeni většinovou společností ji dokážou nebrat příliš vážně.

Člověka ještě napadne: A co majorita? Copak asi říkají na onu novou krev mladí britští spisovatelé, kteří nemají exotické rodinné zázemí? Nemají pocit, že jim bylo něco upřeno? Co asi budou říkat čeští spisovatelé po příchodu vietnamsko-českých kolegů? Spisovatelé mívají ovšem pocit, že jim bylo něco upřeno, poměrně často. A literatura je běh na tu nejdelší trať, kdy se na osudy národů nehledí.

A tak i kdyby ze seznamů držitelů českých literárních cen vymizela česká jména, je klidně možné, že se za sto let objeví vlna literárních hvězd českého původu třeba v Bangladéši (kdyby se ti Češi v emigraci tak dobře neasimilovali). Nynější úspěchy druhé generace imigrantů v britské literatuře by si před sto lety, za časů britského impéria, také těžko kdo dovedl představit.