Cítíte se být spíš básníkem, nebo muzikantem? Anebo to neřešíte?

Nevím. Já se vnímám poměrně komplexně. A mám pocit, že dělám vlastně pořád jen jednu věc, i když skládám hudbu, píšu básničky nebo knihy, nebo když fotografuji. Nějak se to vzájemně doplňuje. Teď zrovna natáčím desku Dívčí válka a dopisuji knihu o Portugalsku a chystám další desku a další knihu. Spíš mě zajímají ta jednotlivá díla, než abych přemýšlel, jak se cítím.

Lze vůbec přitáhnout veřejnost ke knížkám a nezvulgarizovat literaturu? Existuje nějaká střední cesta?

Snad ano. Literatura je poměrně silná disciplína, a když je opravdu dobrá, tak se špatně vulgarizuje. Třeba Neubauerovy spisy... A taky ta vulgarizace moc nevynáší, tak se jí nikdo příliš nezabývá. Věřím, že jde upozornit širší veřejnost na některá díla způsobem, který dílu neublíží. Například Ivan Wernisch před lety poskládal z poezie asi osmi stovek zapomenutých básníků nádhernou publikaci Zapadlo sluncem nad dnem, který nebyl a bylo určitě dobře, že se o té knize tolik mluvilo a psalo.

Dobrá literatura není zase tak závislá na trhu, jak si kdekdo myslí, prostě buď existuje, nebo ne. Můžete napsat skvělou knihu, o níž se nikdo nedoví, a nijak se tento nezdar vaší knihy nedotkne. Magnesia Litera může spoustě knih pomoci najít čtenáře a já ten projekt považuji za užitečný a důstojný.

Jak během svých zahraničních cest vnímáte společenské postavení literatury ve světě?

Já většinou navštěvuji poměrně vyspělé a civilizované země. Třeba Island je už od středověku jednou z nejkulturnějších zemí světa. Od dvanáctého století tam vznikala podivuhodná literatura, sedláci si na vzácné a potřebné telecí kůže opisovali rukopisy a zapisovali ságy. Dnes se tam v přepočtu na obyvatele vydává nejvíc knih na světě.

Ale to vůbec neznamená, že by tam nebyly problémy s nezávislou literaturou, s trhem a podobně. Ty jsou zřejmě všude. Vzpomínám na nedávno zemřelého spisovatele Torgeira Torgeirsona, který překládal i Hrabala. Ten měl na Islandu internetové nakladatelství, pohyboval se na okraji literární scény a neustále zápasil o existenci.

V civilizovaném světě - myslím tam, kde není zrovna válka nebo hladomor - existuje, jak se zdá, stabilní procento lidí, kteří se zajímají o kulturu, a to se nějak nesnižuje ani nezvětšuje. My máme tu nevýhodu, že to procento třeba v USA jde do miliónů obyvatel, zatímco u nás do set tisíc, takže to není k uživení. Ale když jsem třeba řekl v Dánsku, že jsem prodal deset tisíc knížek od jednoho titulu, měli mě málem za autora bestselleru.

A jinde, v Chile například, které je od nás trochu dál?

Chile u nás vesměs považujeme za rozvojovou zemi, ačkoli životní úroveň je tam v průměru vyšší než u nás, mají o sto let delší demokracii a dva nositele Nobelovy ceny za literaturu. Chilané hodně píšou i čtou a v metru mají půjčovny knih, abyste se nenudili cestou z práce.

Ale já si nechci stěžovat ani na Čechy, mám pocit, že jsme poměrně kulturní národ a nějak zvlášť to nemění ani televizní seriály.

Proč si to myslíte?

Mimo jiné proto, že u nás má kultura pro hodně lidí nezastupitelný význam. Pořád ještě dost lidí chápe, že kultura je něco víc než výroba pracích prášků, i když se jim to jiní snaží vytlouct z hlavy.

Jak se na nás dívají odjinud?

To se říká těžko. Já znám ve světě přece jen poměrně málo lidí. Ale když jsme třeba u těch Islanďanů, myslím, že o nás vědí víc než my o nich. Jednou jsme trávili večer v jedné islandské vesničce mezi starými lidmi, kteří neuměli anglicky, a konverzovali jsme komickým způsobem - náš hostitel, aby něco řekl, vyjmenovával české spisovatele -znal Kunderu, Čapka, Havla, Haška. Docela jsme si popovídali. Naši vesničané asi Halldóra Laxnesse neznají.

Setkal jste se i s básníkem Františkem Listopadem, který je známější v Portugalsku než u nás...

František Listopad je v Portugalsku známý jako Jorge Listopad. Kdysi zakládal televizi v Portu, dodnes režíruje na divadle, portugalsky píše prózu, česky poezii. Je to můj portugalský guru. Je nesmírně vtipný a živý, ve svých čtyřiaosmdesáti letech přeskakuje trávníky v parku a zpívá si na ulici... Uštval mě při prohlídce lisabonské čtvrti Bairro Alto. Líbí se mi jeho povídky, úvahy a básničky, neustále mě překvapuje brilantnost jeho myšlení, hravost jeho nápadů.

Vy sám jste ambici prorazit ve světě nikdy neměl?

Nedávno vyšel v Estonsku překlad části mé knihy o ostrovech, občas někde v cizině koncertuji, ale jsem většinou vázán na český jazyk a prostředí a mám dost práce doma. Do angličtiny mé texty překládá Derek Paton, a když to cizinci čtou, líbí se jim to. Derek je totiž výborný básník. A jak tak o tom přemýšlím, vlastně se vůbec nezabývám myšlenkou, že bych měl nějak někde prorazit, nemám na to čas. Když tak někde řekněte, že jsem dobrej...

Zmínky o chystané desce Dívčí válka jsem četl v několika předešlých rozhovorech s vámi. Nesvazuje vás, když dopředu mluvíte o svých plánech?

Nesvazuje. Většinou mluvím, až když je podstatná část práce hotová.

Vedle Dívčí války mě zaujal i váš fejeton Jak jsem se stal feministou, který jste před časem napsal pro BBC...

Že jsem feminista, to je trochu bonmot. Vzniklo to tak, že mi jedna kamarádka říkala, že by feministy měli být muži a ženy by se měly zase naopak věnovat poznávání mužské duše, abychom si k sobě dokázali najít lépe cestu. A taky aby se trochu otupily hroty militantního feminismu, který zanáší do světa jen další nesnášenlivost místo porozumění. Ale je jistě pravda, že ve společnosti, ve které žijeme, mají muži snazší život a výsadnější postavení než ženy. To by se mělo vyrovnat.

Plánujete i desku o mužích?

Zatím je pro mne spíš snem, mám dvě hotové písničky a dva náměty.

Otázka je, jestli to vůbec dokážu napsat tak, jak si představuji. V tuhle chvíli můžu jenom říct, že se o to zodpovědně pokusím, protože mě to téma velice zajímá.

Pořádáte Festival osamělých písničkářů. Který z mladých osamělých písničkářů vás poslední dobou zaujal?

Nevím přesně, co znamená mladý - i já se cítím jako mladý písničkář. Ale z lidí mladších než jsem já mi hodně zajímavé připadají Sestry Steinovy. Mají zajímavý způsob vidění světa a dokážou ho velmi uměřeně a energicky vyjádřit. Třeba jejich písnička Volnej jako pták je nejpřesnější výpovědí o ženské odpovědnosti, jakou jsem kdy slyšel. Jinak můj nejoblíbenější mladý umělec je Petr Váša. Tomu už je taky dost let, ale nějak to na něm není znát.

Jste zastáncem názoru, že kopírování zachraňuje hudbu. V čem vám vadí oficiální šíření hudby?

Mně oficiálně šíření hudby nevadí. Jsem pro veškeré šíření hudby, oficiální i neoficiální. Je jasné, že celý svět současné hudby je pod vlivem toho, čemu se říká hudební průmysl. Vám tohle spojení slov nepřipadá divné? Spíš asi půjde o průmysl, než o hudbu, že? Dříve vznikaly takzvané hudební nosiče kvůli písničkám, aby si je lidé mohli poslechnout. Dnes vznikají písničky kvůli nosičům, aby si je lidé běželi koupit. A když klesá prodejnost, je třeba vyhlásit kampaň, že kopírování zabíjí hudbu.

V samotném sloganu je přitom obsažen rozpor. Když něco kopíruji, tak to nezabíjím, ale rozmnožuji. Pokud by tedy šlo o hudbu. Nakonec jsou zmateni i někteří umělci a sami degradují svoje dílo na pouhý výrobek. Jeden písničkář třeba nedávno prohlásil, že nemá rád, když si někdo vypaluje jeho cédéčka, a že on sám si také přece nekopíruje auto nebo pivo. Z toho jednoduchého přirovnání mě zamrazilo.

Jste "dítko z umělecké rodiny", jak zpíváte v jedné písni. Jak je to u vás s rivalitou? Žene vás touha překonat vašeho otce?

Určitá rivalita existuje asi v každé umělecké rodině. V té naší máme už čtvrtou generaci umělců, a tak se všichni nějak předháníme, ale je zajímavé, že si každý nakonec nachází nějakou vlastní disciplínu, ve které ostatní trumfne. Nikdo z nás nebude lepší hrdinný tenor než Karel Burian, větší divadelní mág než E. F. Burian. Já samozřejmě nikdy nenapíšu tak skvělou věc, jako jsou opery Maryša nebo Bubu z Monparnasu, ale tatínek zase nenapsal tak dobré písňové texty jako já - a myslím, že i spisovatel jsem lepší. Když si to nenecháte přerůst přes hlavu, tak je ta možnost srovnávání docela zdravá věc. Jsem rád, že takové lidi u nás doma máme, je to lepší než mít rodinu plnou povalečů.

Váš syn je frontman kapely Southpaw. Chce být lepším muzikantem než jeho otec?

Já doufám. Nedovedu si představit, že by to nechtěl.

A váš druhý syn?

Ten to taky určitě chce. A možná už je. Ale já mám pořád pocit, že ten nejtěžší zápas svádíme každý spíš sám se sebou než s těmi okolo. Na rozdíl od například obchodníka. My se ale doma spíš snažíme mluvit o určité poctivosti v kumštu, který děláme. To je téma na dlouhé večery. Já bych si samozřejmě hrozně přál, aby oba chlapci byli slavní jako U2, měli hodně peněz a mohli mě k stáru živit. Ale neměli by pro to udělat víc, než je zdrávo.

Zajímáte se o spoustu věcí. Nebrání vám široký zájem v soustředění, v pronikání do hloubky?

Ani ne. To, že dělám hodně věcí, souvisí s tím, že hodně pracuju. Mám velké štěstí, že se mi pořád ještě daří živit se tím, co mě baví, aniž bych musel dělat nějaké otravné kompromisy. Takže to vlastně ani lepší být nemůže. Asi bych mohl najít ještě hodně dalších projektů, do kterých bych se rád pustil. Pořád si říkám, že náš svět je obrovské tajemství, a mrzí mě, že na ně máme tak málo času.