Byl to dík za to, že jim dovolil v klidu rozplétat nálady emotivních skladeb a vyzbrojen ještě intimnějším zvukem, než jaký mají jeho desky, rozdával za odměnu hudební "polibky" na čela vnímavým - ten večer prokazatelně všem.

Odvážně koncipovaný koncert vyžadoval naladění zpěváka i diváků na stejnou vlnu, a to dokonce dvojnásobně. Sealovy skladby neatakují posluchačovu nervovou soustavu s prvním poslechem. Jsou obaleny slupkou poklidného britského soulu počátku devadesátých let, který propouští k jádru posluchače pozvolna. Koncertní verze přitom byly ještě komornější, víceméně akustické. Chvílemi to dokonce vypadalo, jako by Seal k poslechu nabízel krásu ticha. Čtyři doprovodní hudebníci své nástroje jen tak šimrali.

Když zpíval svůj vůbec první hit Killer (z roku 1990), publikum vstalo a začalo tančit. Bylo to hned na začátku koncertu a od té chvíle bylo patrné, že Seal přijel svou duši (soul) vystavit k doteku. Uprostřed Last Divine se náhle publikum rozbouřilo a chvíli to vypadalo jako na špičkovém fotbalovém utkání.

Při uvolněné Crazy, která táhla základní část koncertu k závěru, bylo již zřejmé, že by se zpěvák i diváci v hale zdrželi klidně až do rána, bylo-li by to možné. Zamýšlená komorní atmosféra se totiž stala řečištěm nálad veskrze pozitivních. Takových, které mohou vytvořit pouze upřímné  písně romantického chlapáka.