Prsten Nibelungův patří k základním dílům operní historie. Richard Wagner do něj vložil svou představu opery jako tzv. "Gesamtkunstwerku" - dokonalého prolnutí všech druhů umění v jednu všenaplňující formu hudebního dramatu. Na tomto gigantickém díle zahrnujícím čtyři opery pracoval čtvrt století a kompozici libreta i hudby předcházela důkladná studie pramenů starogermánských mýtů, jež tvoří dějovou osnovu tetralogie.

V kompozici Prstenu dospěl zároveň k ideálnímu naplnění důsledné motivické práce, kdy nejen každé postavě, ale i jednotlivým symbolům (rýnské zlato, meč, Walhala) jsou přiřazeny konkrétní hudební motivy, s nimiž skladatel pracuje v dokonalém propojení. Každá z oper klade mimořádné nároky na hudební i scénické nastudování.

Zlato Rýna je nejkratší a tvoří vlastně prolog k dalším třem operám. Čtyři obrazy hrané bez pauzy trvaly v pražském premiérovém uvedení dvě a půl hodiny a dokázaly diváky zaujmout. Je to především zásluha amerického dirigenta Johna Fioreho, pod jehož taktovkou nezněl Wagner rozhodně nikterak akademicky, ale s potřebnou dynamickou i výrazovou plasticitou a patřičným leskem tam, kde je toho zapotřebí. Orchestr Národního divadla dovedl Fiore k mimořádnému výkonu, což ovšem neznamená, že vše vyšlo na sto procent. Především v žestích kazilo mnoho nejistých tónů dojem z promyšlené Fioreho koncepce.

Obsadit náročné pěvecké party vlastními uměleckými silami je překážka, která obvykle brání uvedení Prstenu Nibelungova domácími divadly. Soubor Deutsche Oper am Rhein dokázal, že to možné je a představil pražskému publiku vyrovnané obsazení se suverénními pěveckými výkony vesměs opravdu znělých a krásných hlasů. Dominoval jim Wotan Johna Wegnera lahodně a volně znějícím barytonem, krásným hlasem vládne i narychlo povolaný Hartmut Welker, který zpíval na premiéře postavu Nibelunga Albericha za onemocnělého Franze-Josefa Kapellmanna. Kdo ovšem slyšel zpívat Kapellmanna na páteční generálce, dá mi za pravdu, že na jeho obdivuhodném výkonu se ohlášená indispozice nikterak nepodepsala, jeho Alberich byl navíc i herecky vemi sugestivní. Zážitkem bylo i dobře sezpívané trio rýnských dcer v podání Ekateriny Morozovové, Roswithy Müllerové a Anette Seiltgenové a Fricka ušlechtilého hlasu Renée Morlocové. Nejslabším článkem pěveckého obsazení byl Udo Holdorf jako bůh ohně Loge, svůj poněkud již omšelejší tenor ovšem dorovnával charismatickým hereckým výkonem.

Pro každého inscenátora je zásadní otázkou výklad příběhu o ničivém vlivu prstenu, ukovaného z ukradeného zlata z rýnského dna, který svému majiteli zaručí vládu nad světem. Inscenace v režii klasika německé scény Kurta Horrese a obnoveném nastudování intendanta Tobiase Richtera ale žádný čitelný výklad nepřinesla. Pravda, oblékla hrdiny do kostýmů Wagnerovy doby a z postav obrů Fasolta a Fafnera udělala dvojníky Wagnera a Liszta, ale tato potměšilá hříčka sama o sobě žádný efekt nenese.

V Horresově a Richterově koncepci všechny postavy splývají v jednotně kostýmovanou, solidně vyhlížející měšťanskou společnost, ať jsou to bohové z Walhaly, podzemní skřeti, obři či rýnské rusalky. Wotan jako válečný vysloužilec s medailemi na prsou nepůsobí nikterak dominantně.

Bozi sídlí na kašírovaném ledovcovém pahorku se stopami chvatného stěhování (srolované koberce, nakřivo umístěná křesla či pianino v bílém plátěném stanu), po jehož kluzkém povrchu se pěvci pohybují s krajní obezřetností, jež jim ubírá na herecké suverenitě. A když se obři začnou utloukat zlatem, které na první pohled prozrazuje svůj polystyrénový původ, mění se Wagnerova mýtická metafora o zániku světa bohů ve frašku. Ani závěrečný odchod bohů do nově zbudované Walhaly nepůsobí nikterak přesvědčivě: bozi prostě zmizí v pozadí scény, po níž vyjíždějí plátěné stěny měšťanského pokoje ve stylu Wagnerovy bayreuthské vily Wahnfried.

Inscenace Zlata Rýna nabídla především hudební zážitek, za nímž zaostávala scénická podoba. Uvidíme, jak tomu bude v dalších částech Wagnerovy tetralogie. Valkýra bude uvedena již příští sobotu.

Richard Wagner: Ring - Das Rheingold

Dirigent John Fiore, režie Kurt Horres, nové režijní nastudování Tobias Richter, scéna a kostýmy Andreas Reinhardt. Inscenace Deutsche Oper am Rhein v koprodukci s pražským Národním divadlem, premiéra 17. 4. 2005 v Národním divadle.