Lubomír Mlčoch: Moc slova

V letech 1997-2002 byl profesor Mlčoch děkanem Fakulty sociálních věd UK v Praze; při příležitosti ukončení jeho "služby" vyšel tento sborník šedesáti pěti promočních, imatrikulačních a příležitostných promluv (přednesených převážně v Karolinu). Nejde ale v žádném případě o falešná "živá slova" či pětiminutová školení mužstva - autor rehabilituje promluvu jako svébytný esejistický útvar, jehož adresnost je spojena s nadčasovým posláním slavnostního rituálu.

Vzdorování zákonu zemské tíže ve smyslu morálním je principiálně možné a prakticky realizovatelné, jak ukazují životy mnoha vzorů, které byly krásné a dobrodružné. A pokud dokážete na tom svém "já", které je gravitací k sobectví, pohodlnosti a pádu, vybojovat i malé území ve prospěch vašeho lepšího "já", pak vám toto úsilí vzdoru vůči zemské tíži zajistí něco velice cenného: klid a pokoj svědomí. A to je mnohem víc než peníze, o které přijdete - řekl například v závěru promočního projevu (Zákon zemské tíže) k novým bakalářům žurnalistiky 27. 3. 2001. (Karolinum)

z překladů:

Susan Sontagová: Vulkán

Americké esejistce a prozaičce vychází tímto objemným historickým románem v českém překladu teprve třetí kniha (krátce před touto vyšly v Argu úvahy O fotografii), ohlas její návštěvy na Festivalu spisovatelů Praha před třemi lety však svědčil o mimořádném renomé, kterému se u zdejších intelektuálů těší. I příběh ze světa mocných z doby před dvěma sty lety prozrazuje víc než vypravěčku, především onu uvažující kritickou bytost.

Jen posuďte několik sentencí, jak padaly na čtenáře: Zrak je smysl podporující promiskuitu. Nenasytný pohled chce vždycky víc. Nebo: Politika proniká do všeho a všechno pohlcuje. Musíte se o ni bohužel zajímat, i když se vám nechce. A závěr je právě v těchto dnech až demonstrativní: ...nemohu odpustit těm, jimž nezáleželo na ničem tolik jako na jejich vlastní slávě a prospěchu. Mysleli si, že jsou civilizovaní. Byli hodni opovržení. K čertu s nimi se všemi.

(Přeložila Alena Jindrová-Špilarová.
Paseka)

Mamlambo. Kouzelný had

Současná jihoafrická literatura. Texty. Biografie Jihoafrická kultura dnes patří díky etnickému původu obyvatel k nejrozmanitějším na africkém kontinentě. Ani literární tvůrci nezapřou svůj britský, afrikánský, indický či černošský původ (ten je v tomto případě jen obecným názvem pro ty, kdo hovoří jedním z devíti oficiálních jazyků - např. xhosštinou, zuluštinou, sothštinou), na druhé straně se navzájem ovlivňují, a vytvářejí tak mnohovrstevnatou a svébytnou jihoafrickou literaturu. A povídka v ní má dominantní postavení. Český čtenář si zatím mohl přečíst jen díla J. M. Coetzeeho, A. Brinka, nositelky Nobelovy ceny N. Gordimerové a dalších asi pěti autorů. Reprezentativní výběr povídek 29 Jihoafričanů je tak první možností nahlédnout literaturu a jejím prostřednictvím i život země v širší, vrstevnatější podobě.

V povídce Karlotina vinylová kůže píše S. Robertsová (žijící dnes v USA): Nenávidím zpocené a špinavé muže. Stejně tak nepůjdu s někým do postele nebo se s ním milovat v autě, když budu zrovna trpět plynatostí. Na rozdíl od představ většiny mužů je bohužel pravda, že i ženy musí pšoukat. Celá století jsme se povinně snažily předstírat, že zrovna teď nepotřebujeme jít na záchod, jakkoliv se nám chtělo.

(Vybral, sestavil, přeložil, předmluvou a poznámkami opatřil Otakar Hulec. Nakladatelství Lidové noviny)