Vyrostl jsem v něčem, co nebylo ani tak rodina jako spíš genetická katastrofa. Lidi většinou žijou v domnění, že jejich domov je normální, mně bylo už vod ranýho dětství, v podstatě vod vokamžiku, kdy sem nabyl vědomí, za moji rodinu trapně a hanba. Předpokládám, že to vycházelo z toho, že sme byli tak těsně natlačeni na další domácnosti v hnusný králíkárně, kde sme žili. Byly to obecní byty v panelácích ze 60. let. Byly pětiposchoďový, s dlouhejma vodpočívadlama vtipně nazývanejma "ulice v nebi", na kterejch nebyly ani vobchody, ani hospody, ani kostely, ani pošty, vlastně nic kromě dalších králíkáren. Ať se lidi snažili, jak chtěli, bydlení vedle dalších rodin bylo tak těsný, že jim neumožnilo vzájemně svý životy voddělovat. Na schodištích, na balkonech, ve společnejch sušárnách, skrz dveře z vroubkovanýho skla a drátů sem cítil, jak se kolem poflakovalo to, co sme postrádali. Obecně sdílená vlastnost, který lidi, myslím, říkají normálnost.

 Všecky ty pitomý články ve velkejch novinách měly tendenci poukazovat v souvislosti se sídlištěm, kde sme bydleli, hlavně na to, jak je chudinský. Možná bylo, ale podle mě pro něj byla chudoba míň charakteristická než nuda, ačkoli spolu zjevně souvisej. Ale já přesto dával přednost sterilní nudě venku z baráku před tím bordelem vevnitř. Můj fotr byl totální vymaštěnec. Úplně mimo. Jeho stará, jesli je to vůbec možný, byla eště horší. Byli hrozně dlouho zasnoubený, než se mohli vzít, vona měla nějaký nervový zhroucení, anebo, lépe řečeno, měla svý první nervový zhroucení. Pak měla ty nervový zhroucení vobčas, až to dospělo do současnýho stádia - těžko říct, kdy zrovna žádný nemá.

 V cvokhausu, kde byla, se seznámila s italským vošetřovatelem a utekla s ním do Itálie. Za několik let se vrátila zpátky s dvěma malejma dětma - mejma nevlastníma bratrama Tonym a Bernardem. Fotr John se zasnoubil s jinou ženou. To dokazuje, že byly počátkem 60. let v Grantonu přinejmenším dvě bláznivý ženský. Měli před svatbou, když se moje máma Vet (zkráceně Verity) znovu vynořila v baru Kotva. Jak táta často opakoval: Rozhlíd sem se a zachytil pohled tvý mámy, a to starý kouzlo tam furt bylo. A bylo to. Vet mu řekla, že cestování odstranila ze svýho systému, že von je jedinej mužskej, kterýho kdy milovala, a jestli se teda, prosím, můžou vzít.

 

John řekl jo nebo něco, co mělo stejnej účinek, vyměnili si prsteny, on si vzal za vlastní obě italský bambina, která, jak se Vet později přiznala, byla dílem různých chlápků. Já se narodil asi rok po svatbě, asi za rok mě následovala sestra Kim a můj bratr Elgin dorazil zase asi o rok pozdějc. Elgin dostal jméno podle města Highland. John se domníval, že tam byl brácha počatej.

 Ano, byli sme hodně daleko vod toho, co si lidi představujou jako "hezkou rodinu". Myslím, že já z toho vyšel ještě relativně dobře, ale zdůrazňuju relativně. Zatímco můj vobličej a tělo pouze naznačovaly, vo čem si lidi ze sídliště šeptali jako vo "strangovský vizáži", z Kim a Elgina to přímo řvalo. "Strangovská vizáž" v podstatě znamenala obličej, kterej začíná nápadným špičatým vysunutým čelem přecházejícím ve vostrým úhlu k velkejm mdlejm vočím a malýmu rozpláclýmu nosu, úzkejm ohrnutejm rtům a znovu pak k velký špičatý vyčnívající bradě. Takovej vobličej retardovanýho měsíčního muže. Mým dalším křížem byly dvě velký odstávající uši, který sem zdědil po svý jinak normálně vyhlížející matce, u ní ale byly neviditelný díky jejím dlouhejm černejm vlasům.

 Moji starší nevlastní bráchové měli větší štěstí. Podobali se mý matce a zřejmě jejich italským votcům. Tony vypadal jako tmavší a snědší verze fotbalisty Graema Sounesse, ale nebyl tak vošklivej, ačkoli měl sklon k tloustnutí. Bernard byl jemnej, štíhlej a připomínal gazelu, neskutečně teploušskej už vod ranýho věku.

 Zbytek z nás zdědil "Strangovu vizáž" po fotrovi, dutý hlavě číslo jedna, jak už sem řekl. Velkýmu nápadnýmu vobličeji Johna Stranga dominovaly brýle v tlustejch rámečcích se sklama, který připomínaly dno lahve vod coca coly. Skla ještě zvětšovala jeho pronikavý nápadný voči. Měla ten efekt, že vypadal, jako by přicházel z velký vzdálenosti - a najedou se vobjevil přímo před váma. Bylo to děsivý a zneklidňující. Kdybyste vlastnili letadlo harrier s kolmým startem, mohli byste si pro přistávací plochu zvolit mezi jeho bradou a čelem. Obvykle nosil obrovskej hnědej koženej kabát a pod nim flintu, to když v noci hlídkoval na sídlišti se svým voddaným vlčákem Winstonem. Winston byl příšernej pes a byl sem rád, když umřel. Byl vokamžitě nahrazenej ještě děsivější bestií stejný rasy, která se taky těšila jménu Winston.

 Později sem měl důvod litovat odchodu prvního Winstona ještě víc - ten druhej mě strašně pokousal. Bylo mi asi vosum a koukal sem se na telku na animovanej seriál Superboy. Rozhodl sem, že Winston Dvojka bude Superpes Krypto, a uvázal sem mu vokolo krku ručník, abych napodobil Kryptovu kapucu. Pes vyšílel, vrhnul se na mě a kousnul mě do levý nohy tak, že sem potřeboval transplantaci kůže a doteď trochu kulhám... teda, teď zrovna nechodím vůbec.

 Cítím bolestivou křeč, když si to uvědomím. Vzpomínání bolí. "Neřikej nikomu, že to byl Winston," vyhrožoval a žebral táta. Hrozil se, že by nám psa vodebrali. Říkal sem teda, že to byl nevyprovokovanej útok nějakýho z toulavejch psů, který se srocovali na pozemku přiléhajícímu k našemu bloku. Dostalo se to do místních novin a přimělo to toryovskou radu, která nenáviděla utrácení peněz snobskejch poplatníků za cokoli, co mělo co do činění s naším sídlištěm, aby nepřejícně poslala dodávku z ochrany veřejnýho zdraví, a ti provedli zátah na tlupu zvířat a zlikvidovali je. Čtyři měsíce sem nechodil do školy. To bylo z celý tý věci to nejlepší.

 Jako dítě sem dělal normální věci, který děti na sídlišti dělaj: hrál fotbal a na Japonce a na vojáky, blbnul na kole, chytal včely, posedával znuděnej na schodech, mlátil menší/slabší děti, dostával nakládačku od větších/silnějších dětí. V devíti letech mě obvinili poldové za hraní fotbalu na ulici. Kopali sme míčem kolem kusu trávníku venku, na place, kterej už nepatřil k paneláku, ve kterým sme bydleli. Nebyly tam žádný značky MÍČOVÉ HRY ZAKÁZÁNY, ale měli sme už v tom věku vědět, že  sídliště byl koncentrační tábor pro chudý a že tohle bylo zakázáno stejně jako všechno ostatní. Museli sme k soudu, kde táta mýho kámoše Briana přednesl skvělou řeč a ztrapnil soudce tak, že nás jen napomenul. Měli ste vidět poldy, vypadali jako hovada. "Normální kriminálník v devíti letech," bědovávala máma. "Normální kriminálník."

 Teprve teď si v retrospektivě uvědomuju, že byla v prdeli, protože fotr byl v tý době pryč. Říkávala, že je v práci. Ale Tony nám řekl, že je v lochu. Tony byl v pohodě. Párkrát mě zmlátil, ale taky zmlátil kohokoli, kdo se do mě navážel, pokud to nebyli jeho kámoši. Bernarda sem nenáviděl, zůstával doma a furt si hrál s mou sestřičkou Kim. Bernard byl jako Kim, Bernard byl holka.