Kde jste k "jinakosti" přičichl? Doma?

Doma ne. Ale už někdy od patnácti let jsem se potloukal po různých bigbeatech a vesnických tancovačkách jako většina tehdejších mániček. A tahle partička čekala tak akorát na víkend, až pojede někam, kde se zleje a v pondělí půjde tahat, anebo taky nepůjde. Až později jsem narazil na lidi, který něco dělali.

Musel jste hledat, nebo to šlo samo?

Šlo to celkem samo, prostor byl tenkrát tak zúžený, že lidi do sebe naráželi. A ve výčepu jsi potkal cokoli. Od ostrejch kriminálníků po vynikající umělce. Dá se říct, že výčep je pro mě důležitý. V letech 1976, 1977 to bylo v podstatě jediné možné místo, kde se dalo s někým potkat, něco si říct. Nebylo nic, jen hospody. A dodnes to je jedno z nejlepších prostředí pro komunikaci. Alespoň pro mě.

Nebyl jste na to v patnácti moc mladej?

I z odstupu si myslím, že ne. Včas jsem se začal orientovat, zajímat se o kulturu, která nebyla v galeriích. Mí noví přátelé mi trpělivě vysvětlovali, o co se jedná. Všechny ty hospodský kursy pro mě byly důležitý, protože původně jsem nevěděl nic. Jak to bizarně formuloval malíř Milan Langer: Mladej, drž hubu, tebe jsme sebrali jak hovno z chodníku. Zkrátka rohák.

Cože?

Nějakej čas sedíš u stolu na rohu a vlastně nemůžeš nic říct, protože jakmile to zkusíš, hned tě všichni okřikujou.

Kdy jste začal sám něco dělat?

Později, když už mě přestali okřikovat. Ale moje umělecká aktivita, jestli se to tak dá nazvat, se nejdřív odehrávala jako happeningy. Jednu dobu jsem třeba vyráběl dřevěný rohlíky a dával je mezi ty opravdový v samoobsluhách. Do hospod jsem pro své přátele nosil ručně řezaná párátka z lipových štěpin. Plastika Sen zubní laborantky má kořeny v té době, nápad vzešel od hospodského stolu, sice v jiném kontextu, ale první impuls byl odtamtud. Pro mě to byla úplně nová situace v tom, že jsem potkával lidi, kteří i přesto, že všechno kolem spalo, něco dělali. Aktivity se odehrávaly různým způsobem, ateliéry nebyly, takže znova musím říct - výčepy, hospody, kde se uskutečňovaly všechny ty happeningy, performance a podobně. Ale samozřejmě že v tom výčepu zase úplně všechno nenachytáš. Domluvíš se, že se něco udělá, ano, to lze, ale často se mi taky zdálo, že to jsou jen kecy o něčem, co je nerealizovatelné.

Někdy v roce 1978 jsem v Nové Vísce u Chomutova viděl, že lidi fungujou i ve chvíli, kdy je kolem baráku patnáct policejních aut, pobíhají tam chlapi v uniformách s pistolema - a na baráku bylo přesto všeobecné veselí. Samozřejmě něco jiného bylo takové setkání u někoho, něco jiného byl bigbít a něco jiného systematická práce. Sochařská, dejme tomu... Potřebuješ nějaké zázemí, musíš mít prostor. Nejsem básník, abych měl v kapse tužku a kus papíru a ve výčepu si psal na účtenky úžasný věci. Já potřebuju ateliér...

A měl jste ho?

V 80. letech jsem pendloval mezi Prahou a Hradcem Králové. Věděl jsem o malíři Jirkovi Lacinovi, Magor mu uváděl v 60. letech výstavu v pražském Divadle E. F. Buriana. Někde se pohybovaly zbytky různých mániček, téměř rozprášené společenství. Lidi byli buďto v blázinci, nebo na vojně, nebo v base. Osazenstvo hospod se měnilo, už si nebylo téměř ke komu sednout. Flákal jsem se po různých půdách a sklepech, v jednom jsme natáčeli muziku a na půdě jsem si udělal ateliér, ve kterém jsem moc dlouho nevydržel, pak jsem se přesunul zase na jinou půdu, neměl jsem na práci tolik času jako dneska. I když i to je sporný, už je tady brzda zase jinýho charakteru.

Jaká?

Svým věcem se věnuju plně a nemám čas shánět finance. Například slejvárny jsou dneska pětkrát, desetkrát dražší. Tak většinou dělám z materiálů, které jsou pro mě dostupné, dřevo, kosti, sádra...

Čím jste se živil?

Tak různě, ve fabrice v údržbě, u zedníků... Pokud se nenašla nějaká zašívárna, tak jsem se motal okolo řemesel a živil se rukama. Ale v té době jsem měl za sebou blázinec a jen tak někde mě nevzali, koukli se do papírů a bylo vymalováno. Byly i výjimky, třeba velkosklad drogerie, kde náměstek říkal: Dobře vezmeme, zaměstnáme, ale opatrně s ním, aby nám nespadl z rampy..., takže jsem tam byl týden, pak jsem spadl z rampy a pak na vlastní žádost odešel. První plastiky jsem udělal až na začátku 80. let, a začala se rýsovat série Pantheria. To už jsem ale pracoval v restaurátorských ateliérech.

Koncem roku 1985 jsme dokončili opravu doudlebské kaple, kterou považuju za jeden z vrcholů barokního řezbářství, asi padesát florentských rámů. Nejhorší trosky se nechávaly na konec, strávil jsem na té závěrečné etapě pět let. Pak se z těch či oněch důvodů přestala dělat řezbařina, dostával jsem jinou práci - úklid dvora, přerovnávání bordelu, hromady pilin - a možná tam někde je podvědomý základ mých sypaných obrazů... Zkrátka všechno zlý k něčemu dobrý. Vydržel jsem ještě dva roky a odešel uklízet k bytovému podniku - jeden den úklid, čtyři dny volna. Zůstal jsem tam až do listopadu 1989.

Ten jste prožil revolučně?

Chystali jsme v té době s Meistrem, Neprašem a Steklíkem výstavu v kolínském Muzeu výtvarného umění. Vernisáž měla být 4. prosince, ale vzhledem k situaci jsme to museli odložit na leden 1990. Ne že bych zrovna zakládal Občanské fórum, ale trávil jsem dost času v pardubickém divadelním bufáči, kde manželka dělala barmanku. Propíjel jsem herecká dýška a pozoroval, jak pod okny divadla prochází národ, herci házej z okna stranické legitimace a národ křičí Ať žijou herci! To jsem se docela bavil.

Říká se, že vás Karel Nepraš hodně ovlivnil.

Ano, Karel Nepraš a Honza Steklík, hlavně jejich humor. V mých počátečních věcech se to určitě odrazilo, třeba Sen zubní laborantky nebo Partie pro Marcela Duchampa, tam je to zřejmé.

Zatím největší výstavu jste měl v roce 2000 v pražském Mánesu.

Výstavu s názvem Krajiny paměti jsem připravoval s Jardou Kořánem a společností Gallery. Jednalo se o průřez věcí za posledních dvacet let. A vyšel k ní obsáhlý katalog s texty Honzy Rouse, Vráti Brabence, Olafa Hanela a Ivana Jirouse. Jirous byl tou dobou u nás v Heřmanově Městci, aby si udělal poznámky pro text do katalogu, a Jarda za námi poslal kurátorku výstavy, která si měla doplnit nějaké technické údaje. Jirous tehdy zrovna sbíral a zavářel choroše a z fleku jí udělal přednášku o houbách, kterou uzavřel celkem standardně: Tady madam neví, že všechny houby jsou jedlý, ovšem některý jenom jednou, a to si chce dáma dělat poznámky.

Druhý den volal Jarda: Vyřiď Magorovi, že jestli bude sprostej na mý zaměstnance, tak ho zmlátím. Ať kouká napsat text do katalogu! Pozejtří je uzávěrka! Já mu na to: Jardo, buď v klidu, text je napsanej, Martin dělá závěrečnou korekturu a zítra to jde do pošty. Samozřejmě že v tu chvíli nebyl napsanej ani řádek, hráli jsme čtrnáct dní kulečník.

Podle Ivana Jirouse vás do Heřmanova Městce přivedl mimo jiné chrám svatého Bartoloměje.

Jak se to vezme. Kamarád tady měl mlejn a já u něj byl jednou na návštěvě. Docela se mi tu zalíbilo, zdálo se mi, že je to klidné městečko, a shodou okolností se uvolnil dům po malíři Willym Horném, on zemřel a jeho žena se toho chtěla vzdát. Půjčili jsme si peníze od přátel a dům v roce 1988 koupili. V krátké době jsem navázal poměrně blízký vztah s místním děkanem, páterem Jakubcem, mimořádně skvělým člověkem, bohužel předloni tragicky zahynul. Byl pro mě po dlouhý čas jedním z mála záchytných bodů a navštěvoval jsem ho poměrně často. Proseděli jsme spolu spoustu času u vína, chodil jsem k němu na katechismus a v roce 1993 mě tady pokřtili. Takže Magor má vlastně pravdu. A jelikož je to chrám svatého Bartoloměje, má na stropě fresku, kde ho stahujou z kůže. Když s námi začala naše dcera chodit do kostela a začala trochu vnímat, zeptala se: Maminko, co to dělají tomu pánovi? Marie odpověděla: Toho si nevšímej, to si pán sundává košili...

Lidi jako vy jsou dost vidět a trochu překážejí, protože zneklidňujou. Jak vás tady, v malém městě, přijali?

Nevěděli, co jsem zač. Ale byli zvyklí na Horného, který na ně nejspíš působil jako svébytná figura. A podle mého názoru je jedním z nejlepších malířů, kteří se po Železných horách pohybovali. Asi se předpokládalo, že když tam bydlel malíř a je tam ateliér, tak tam bude bydlet někdo podobný.

A začal jste v klidu dělat na kočkách...

To taky, ale hlavně na sobě... Což je na mě dneska bohužel už dost vidět.

Koho máte z českých výtvarníků nejradši?

Jen namátkou: Josef Váchal, Jiří Kolář, Otto Gutfreund, Pepa Žáček, Franta Skála.

O hudbě si teď povídat nebudeme, to necháme na jiný rozhovor. Ale považuju vaše nahrávky za hodně výjimečné a jsem rád, že jsem jim pomohl na CD, tak se nemůžu nezeptat. Hudba je pro vás co?

Nejsem součástí ani výtvarného průmyslu, natož hudebního. Stojím mimo tuhle mašinérii, a co dělám, se blíží deníku. Nahrávky jsou vlastně samostatnou zvukovou sochou. Všechno souvisí se vším. Sochy, pálený kresby, sypaný obrazy, je tam oheň, dřevo, kov, tavení, slejvárny, u všeho konání je nějakej zvuk...

Četl jsem o vás, že jste militantní katolík. Co to je?

Snažím se držet jedenáctýho přikázání.

A to zní jak?

Buď gangster!