Na pódiu se totiž dokázala kapela odvázat tak, jak se jí to ve studiu nikdy nepodařilo, a nahrála svoji nejlepší desku, protože k výše zmíněným atributům dodala ještě obrovskou dávku energie a nezměrné nasazení.

V neobyčejně syrovém místy až vysloveně garážově noiseovém podání jehož "špinavý zvuk" zdůrazňuje brutálně zkreslené basa, získaly písně Haiku, Čínský prsty, Marseille - Oděsa či Kuli - gejša - rikša na naléhavosti. Zejména Alkoholy se až bolestivě zarývají pod kůži.

Haiku tak nejen konečně odkrylo obrovský potenciál v severních Čechách už kultovcní party, ale taky potvrdilo, jak těžké je ve studiu  zachytit energii kapely.

Houpací koně: Haiku
Guerilla, 61:09