Tak začíná inscenace, k níž se autor a zároveň režisér Martin Čičvák inspiroval příběhy Tisíce a jedné noci.

Sbírka prastarých příběhů islámského světa rámovaných postavou krásné Šahrazád, která jejich vyprávěním chce odvrátit svou popravu, je v našich končinách tradovaná především jako pohádky pro děti. V této podobě se ale vytrácejí milostné motivy. Erotická atmosféra těžká vůní ambry, pižma a těla připraveného k objetí, stoupá i z Čičvákovy inscenace.

Základem je vyprávění

Klíč k převedení epických příběhů Tisíce a jedné noci na jeviště našel Čičvák v samotném zdůvodnění, proč a jak příběh vypravovat, a tím se obejde bez postavy Šahrazád. Každá z devíti epizod předvádí - či spíše se o to snaží - jiný způsob vyprávění.

Tři krásky přitom sdělují mimoděk mnoho o ženské letoře. Když hovoří o černém otroku, s nímž zhřešila králova manželka, dají zalíbeným protáhnutím slova i těla najevo své pochopení pro její přestupek, ve vyprávění se předbíhají, skáčou si do řeči, příběh se mění ve vzájemné temperamentní trumfování.

Na téma krásné Šahrazád upomíná příběh o rybáři a džinu, kdy rybář zoufale vymýšlí příběh, aby se zachránil před džinem, jenž se ho chystá usmrtit. Vyprávět lze ale i civilním tónem jako v případě niterné zpovědi muže, který omylem zavraždil svou ženu, a klade sám sobě otázku, jak má dál žít. Vyprávět lze také formou hrané anekdoty o mrtvole, k níž se hlásí hned několik vrahů najednou, anebo lze natahovat diváky na skřipec protahováním příběhů holičových bratrů po způsobu hudebních variací. Ostatně hudba Petra Kofroně v této inscenaci hraje velmi výraznou roli, živý orchestr je permanentní součástí představení a mění ho v jazzovou jam session, do níž herci vstupují slovem i pohybem.

Chybí stylová jednota

Bohužel, princip, v němž samo vyprávění se stává tématem, nedokázal režisér udržet po celou inscenaci. Už před pauzou se příběhy mění v pouhé předvádění, ztrácejí na hravosti i na tempu. Po pauze zase jako bychom se ocitli v jiném světě, v níž smyslnost provází krutost a kde slovo nabývá zvolna převahu nad dramatickou akcí. Z původní hravé roviny se inscenace stává zatěžkanou a vzdaluje se divákově pozornosti.

Pro udržení stylové jednoty záleží na tom, do jaké míry jsou herci schopni vcítit se do hudbou rytmizované struktury a přizpůsobit jí svůj herecký projev. Daří se to Vladimíru Javorskému, Janu Dolanskému i Matěji Dadákovi, Michalu Slanému dobře vychází koncentrovaný projev v "othellovském" monologu Ghánima i jeho scéna s Magdalénou Borovou jako Kútalkulúb.

Kateřina Winterová je nepřehlédnutelná v trojici vyprávějících žen a její chvíle přijde v závěrečném příběhu láskou zraněné Azízy. Jemně ironický odstup si od svého džina udržuje Bronislav Poloczek, jemuž ypsilonská zkušenost navíc umožňuje cítit se volně v hudebně improvizačním duchu inscenace, takže právem sklízí potlesk.

Čičvákovy příběhy z Tisíce a jedné noci asi rozdělí diváky na ty, pro něž budou nudné, jiní ale v jejich orientálním duchu naleznou zalíbení. I když inscenace není bez problémů, svým sympatickým pokusem o jevištní vyprávění a pochopení islámského světa patří k tomu lepšímu, co se v činohře Národního divadla v poslední době urodilo.

Tisíc a jedna noc (Příběhy z písku)

Podle překladu Felixe Tauera adaptace a režie Martin Čičvák, scéna Tom Ciller, kostýmy Marija Havran, hudba Petr Kofroň, dramaturgie Jan Hančil. Česká premiéra 7. a 8. 4. ve Stavovském divadle.