No, prožil jsem sedmdesátá zcela utopen v muzice, prožil jsem zábavy, na kterých se i ten nejsešrotovanější jurodivec, dříve než padl, snažil vysápat na podium a zařvat do mikrofonu magický výkřik: Sabbath Bloody Sabbath!

Patřilo to k tehdejšímu společenskému bontonu, to byl identifikační pokřik smečky. A tak nejsem zcela přesvědčen o tom, že dnešní dvacetiletý hudební fanoušek bude mít po přečtení vyvatovaných vět hudebních publicistů jasno, jak to tady u nás tehdy vypadalo a proč byli Sabati legendou.

Jestli v něčem železná opona nefungovala vůbec, pak to bylo v případě bigbítu. Ten je daleko zákeřnější zbraní než kalašnikov & semtex dohromady (i když v poslední době jsme to všichni zase nějak pozapomněli - už je pomalu čas naladit kytary). Na vesnických tancovačkách, které, jak se dnes ukazuje, byly velice specifickým a dnes už neobnovitelným kulturním fenoménen, se hráli Párpli, Slejdi, Uriáši, Bečmeni, Nazareti, Svíti a Sabati jako o život, a nikomu to nepřišlo divné (z těch, kteří se vrtěli pod pódiem). Málokdo z nás měl aspoň jednu jejich desku, ale všichni jsme je měli nahrané na páscích (všichni, kdo jsme chtěli). Těžko se divit našim dětem, že stahují a vypalují, když my jsme nahrávali a přehrávali hbitě a nekompromisně, v tom jsme byli úderníci. Odkud se braly primární zdroje, vinylová alba, to nikdo nezkoumal - a je to z dnešního pohledu docela záhada, kudy se to do zadrátovaného státu dostávalo. Ale ve školních či hospodských komunitách se muzika šířila rychlostí virů, kotoučové či o něco později kazetové magnetofony vrněly jako pletací stroje. Možná v tom bylo něco satanského, ale tak ironicky poťouchle jako u těch Black Sabbathů.

Ozzy sem tedy přijíždí především jako starý kámoš, teprve až potom jako legenda; klidně by si mohl střihnout duet s Marií Rottrovou o lásce, která voní deštěm (She´s Gone), s Nohavicovým textem. Ozzy Osbourne a Jaromír Nohavica, to by bylo konečně dokončeno jedno stadium globalizace.

V těch hubených letech jsme zase až tak úplní krupóni a buříci nebyli. To jsem vám chtěl říct.

www.rockandpop.cz

Nejen v literárních časopisech, ale i v těch hudebních se to mele. Po dvou letech se do hudebního měsíčníku Rock & Pop vrátila původní osádka a hned v prvním (březnovém) čísle ve skupinovém textu Perly a průšvihy první pětiletky dokazuje, že se dá psát svobodně, bez křeče a bez vlivu ředitelů hudby. Včerejší retro je dnešní objev a obráceně. Včera jsi byl světlonošem, dnes jsi in, zítra zhyň. Musí být náročné skákat po každém žebřiňáku, který zrovna jede kolem, protože provoz zhoustl (Radek Diestler; v menu položka Články).

Na škodu taky není porovnat si občas papírovou a virtuální podobu časopisů. Důvěřuj, ale prověřuj!