Hrajete na 160 koncertů ročně. Necítili jste se před nahráváním nové desky unavení?

Mejn: Mělo to obrácený efekt. Z velkého počtu koncertů jsme sehraní, takže nám to dělalo radost. Materiálu na desku jsme stačili připravit strašně moc, asi pětadvacet věcí, takže jsme už půl roku před studiem byli klidní. Neprožívali jsme žádný stres, i když ho z minula známe.

Márdi: Měl jsem obavy, aby se nenahrávalo jako minule, kdy jsme nebyli technicky moc dobře připravení a každou skladbu jsme nahrávali pětadvacetkrát. Zjistili jsme tehdy, že musím zpívat do živého hraní, protože to líp funguje. Za následek to mělo, že jsem záhy odpadl a dva dny jsem jenom spal. Nakonec to ze mě vyždímali, ale bylo to bolestivé. Tentokrát jsme si to užívali.

Jak jste si užívali?

Márdi: Na všechny skladby jsem chtěl mít napsané texty dřív, než půjdu do studia. Obstaral jsem si domů počítač a dělal jsem na nich celou zimu. Jenže to nakonec stejně nevyšlo, protože se nám ve studiu dařilo a přímo na místě jsme udělali tři úplně nové písničky. Třeba titulní Krása nesmírná vznikla z jamování.

Jaké nové pocity coby syrová rocková kapela na novince nabízíte?

Mejn: Nechtěli jsme, aby deska vyzněla jen jako proud hudby. Hledali jsme například jemnější polohy, v Mažoretce jsou smyčce, jsou tam punkové vypalovačky i věci typicky fixovské.

Márdi, na téhle desce zpíváte jinak než na předešlých. Proč?

Márdi: V minulosti se mi kolikrát stalo, že jsem některé pasáže nezazpíval. Nemohl jsem si je dát tak, jak jsem chtěl. Když jsem si ale pořídil počítač, mohl jsem si zpěv zkoušet nanečisto, no a ve studiu to pak fungovalo.

Mejn: Celé to završil producent a zvukař Petr Slezák, který dal Márdiho hlasu spoustu zajímavých odstínů.

Márdi: Petr Slezák je emoční člověk. Myslím, že do toho poslal hodně své energie. Nicméně když to tak poslouchám, některé úseky by se stejně daly zazpívat lépe.