Radka Denemarková: A já pořád kdo to tluče

Přijmeme-li hrabalovské dělení české literatury na tu z kaváren a tu z pivnic, je autorka rodem z prvního okruhu. Osudový příběh v apartních kulisách divadla a s médii v zádech, existenciální přemítání až překvapivě naléhavé, jen v náznacích a pro fajnšmekry mixované aluze... Ale přitom si to autorka rozdává se světem ostře, nesmířlivě, nenechme se mýlit schovávanou za postavy: Člověk je divný druh. Každý ten svůj úhel rozhledu a svoji zkušenost zaměňujeme za skutečnost... já  si ty postavy chytám do dlaně a prohlížím si je lupou... nutím je do situací, které jim jsou odporné, stavím je do situací, které je prověří. Nikdy nezklamou. Obstojí jen hrstka z nich. Jen zanedbatelná hrstka. Ale naděje zůstává. Protože všichni chcípneme. Celé to  tupé stádo.

(Petrov)

Z překladů:

Helle Helle: Představa o nekomplikovaném životě s mužem

Čtyřicetiletá dánská proazička je provokativním opakem svého právě jubilujícího slavného pohádkářského krajana. Svět dnešních nebohatých Dánů v útlém románu představuje jako melancholický koloběh - nic se v něm zdánlivě neděje, a přece každé drobné narušení může mít za následek fatální konce. Jedno chápavé přikývnutí, nevyřčené slovo, nezvednutý telefon mají stejně blízko k narození jako ke smrti. Uklízečka Susanne jako by ani nebyla hrdinkou, a přitom bez všední neambiciózní snahy žít slušně, kterou symbolizuje, by se nejspíš celý ten zázrak sebevědomé euroatlantické civilizace zhroutil. Z obyčejnosti téhle představy až mrazí.

Přeložila Helena Březinová, Paseka